Opět jsem přemýšlela, tentokrát o slově, které bohužel asi v dnešní době není nikomu cizí – stres… Osobně rozlišuji 2 druhy stresu. Jedním je ten, který mě žene dopředu no a ten druhý dělá samozřejmě pravý opak.

I když se mi to nelehko přiznává, jsem člověk perfekcionalista. Jo je to tak, ale není to o tom, že by na mě byl kladený nátlak zvenčí, je to ještě horší. Ten nátlak na sebe totiž kladu já sama… Horší to je třeba v tom, že jste s tou osobu, která klade nároky stále, nikam se před ní neschováte. No a v připadě, že náhodou přijde podnět zvenčí, je to jak kdyby se vám v hlavě usadil někdo, kdo vám stále připomíná svou přítomnost. Pokouším se s tím bojovat, ale nejde to tak úplně podle mých představ. No a ‘díky‘ všem těmto a další situacím se vystavuji stresu.

Stres, který mě žene dopředu

Hned ve chvíli, kdy jsem toto začala psát, tak mě napadl jeden příklad za všechny (kecám, víc mě jich v tu chvíli nenapadlo). Máme sice ještě prázdniny (na vysoké), ale zabrousím do školy, přesněji řečeno ke zkouškám. Jsem od začátku vysoké zvyklá na to, že se hlásím na první termíny, které profesor vypíše. Díky tomu hned na začátku zjistím, zda jsem předmět podcenila či nikoliv.

Jde o to, že čím více se blíží termín, tím větší nátlak na sebe kladu, ale zase tím více se snažím věci pochopit – ne jako v předstihu, kdy si čtu otázky a přemýšlím nad nesmrtelnosti brouka. A za touto zkouškou je vidina toho, že pokud to vyjde (samozřejmě to tak nemusí být vždy), tak budu mít o předmět méně na práci a hlavně mi to zajistí delší volno po zkouškách – delší prázdniny. A to se vyplatí!

Tady bych to na konec asi ještě ‘odhledčila‘. Protože většinou díky tomuhle stresu následně po opadnutí stresu trávím hodně času na záchodě… Tělo mi prostě vrací to, co mu svým chováním (myšleno stresováním) způsobuji.

Stres, který mě dokáže zastavit

No a pak je tu takový ten podvědomý hlásek ‘to nedáš, na to nemáš‘ , anebo naopak přijde zvenčí něco jako ‘kdo jiný by to měl zvládnout než ty‘. Když jsem něco takového slyšela dříve, opravdu to ve mě vyvolalo jakýsi blok a překonání toho bylo asi jako udělat araba – hvězdu bez ruky (jo, jde o věc, která mi přišla téměř nedosažitelná, protože v době, kdy jsem trénovala gymnastiku, jsem tento cvik nezvládla). Pak ale přijde tvrdohlavec a řekne si, že to prostě nějak jít musí (i na ‘stará kolena‘). No a přidá se trénování a ono to jde, právě asi ta tvrdohlavost mi v učitou chvíli chybí. Tady je tedy pravda, že se míchá stres se strachem…

Je pravdou, že dnes už se snažím si podobné věty nepřipouštět, ale.. Ony ty věty chodí další a další (možná by se dalo napsat, že se někdy vrací ty staré převlečené za nové) a v tu chvíli, kdy přijdou poprvé, tak mi zase postaví novou blokádu. Momentálně mám jednu větu, u které se snažím zbořit blokádu a je jím ‘ty u toho stejně nevydržíš‘. Po gymnastice jsem začala hledat něco, co by mě naplňovalo alespoň z části jako tento sport, ale nic jsem prozatím nenašla. A tak zkouším různé sporty a aktivity, ale postupně zjišťuji, že upnout se na jednu aktivitu stejně není nejlepší řešení. Věřím, že tímto přístupem postupně zbourám i tuto barikádu. Ano, určitě přijdou další, jako vždy, ale je třeba být připraven a díky tomu, že jsem jich už několik zbourala, tak věřím, že zbourám i ty další, protože existují jen v mé hlavě.

Protože chci

Všechno jsem to popisovala na svých zkušenostech a pocitech, pokud jste se v něčem také poznali, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů. A v případě, že bouráte jednu nebo i více barikád, tak je třeba si uvědomit, že je to vše jen v hlavě. Dopřejte si trošku klidu, barikáda povolí, protože si bude myslet, že ji nic neohrožuje a právě v tu chvíli udeřte a budete mít vyhráno. A když vyhrajete jednou, tak vyhrajete pokaždé, kdykoliv to budete opravdu chtít!

A jak vnímáte stres vy? Jak se s ním vypořádáváte?
Dejte mi vědět do komentářů 🙂

#protozemuzu
#protozechci

21