Zase jsem měla přemýšlecí náladu a na základě toho vznikl dnešní článek, který spadá do série Na mySLi. Původně jsem k tomu připletla ještě další téma, ale na to se podíváme zase až někdy jindy. Tak pro dnešek můžeme začít…
‘Pomoc podle mě neznamená slabost, možná je tomu úplně naopak.‘
Člověk, kterému pomáháme musí být dostatečně silný, aby pomoc přijal. Nebo pak ve chvíli, kdy pokládá nějaký dotaz, tak třeba i musí překonat strach z toho, že se na něco ptá. No a taky se může problematika otázky týkat i s obavou z odpovědi. Současně osoba na druhé straně mostu (ta, která pomáhá) musí být taktéž silná. Někdy je třeba celá hora empatie, někdy trpělivost k tomu, abychom určité osobě dokázali pomoci a někdy zase je třeba obojí najednou.
A tak ve chvíli, kdy pomáháte nějakému (třeba starému) člověku, tak ten dotyčný vlastně může a často je v nejistotě. Jednou jsem takhle šla pomoct odemknout vchodové dveře pánovi do paneláku. Starý pán, klíče v ruce, ale klíčová dírka bylo něco, s čím dlouhou chvíli zápasil. Nabídla jsem mu pomoc, odemkla jsem mu, poděkoval, ale hned dodal ‚a teď už běžte‘. V první chvíli mě to zaskočilo, ale když jsem se nad tím trošku zamyslela, tak se není vůbec čemu divit.. Protože co kdyby tam byl někdo a šel s ním dovnitř, pak se k němu hnal i do bytu.. Je to smutné v jaké nejistotě dnes nejen starší osoby musí žít..
Někdo se zase může cítit nesvůj ve chvíli, kdy se má na něco zeptat – no a to teda znám z vlastní zkušenosti. Třeba proto, že se obává, že položením té otázky bude vypadat jako totální hlupák. Ale v tuto chvíli by mělo platit, že pokud se zeptáme, můžeme jako blázni vypadat jen pár minut, pokud se nezeptáme, budeme za blázna celý život. A zároveň je třeba si uvědomit, že tím, že se na něco zeptáme, tak se můžeme zeptat na věc, kterou by rád věděl ještě někdo další, ale stydí se ještě více než my.
Jak na pomoc nahlížíte vy?
