Další týden začíná poměrně na nic.. Hned v pondělí se mi daří nacouvat do skříňky na elektriku – pozitivní je, že mě to zřejmě dobilo energií a negativní to, že jsem pondělí a úterý byla téměř celou dobu mimo. Na autě až taková škoda není, ale pořád je tam jizva, která mi stále připomíná, jak nemám ráda couvání! 🙂

Kdo z koho

A aby toho s autem nebylo málo, tak ve středu vypovídá službu – naštvala jsem ho a teď mi to vrací. Napadá mě, že by to mohlo být benzínem, ale vždyť taťka Roos říkal, že když budu mít jednu čárku na ukazateli, tak je všechno v pořádku, pak zmizí a ještě na to ujedu 20km. Zapomněl ale tuto skutečnost asi říct i autu. Naštěstí se vše přihodilo až při parkování u baráku, jinak nevím, co bych dělala. Tentokrát s úsměvem na tváři přicházím do baráku a oznamuji, že se to auto se mnou nebaví, že je na mě asi naštvané. Taťku Roos to zaskakuje a hned se jde podívat, co jsem zase provedla.. Nic, ani jemu nechce auto naskočit, kašleme na to, jdeme večeřet a potom to vyřešíme. Samozřejmě problém byl v benzínu, a tak jakmile auto dostává trošku šťávy, zase funguje, jako dřív.. V úterý večer jsem začala chodit na gymnastiku. Konečně se dostanu mezi lidi a dokonce i na místo, kde si psychicky odpočinu a alespoň moje fyzička nebude tak špatná až se vrátím zpátky. Je tam příjemná atmosféra – celkem nás je tam okolo sedmi. První máme rozcvičku všechny společně a pak si každá dělá, co chce. Když jsem tam byla poprvé, měla jsem opět strach z různých cviků, nakonec jsem se ale odhodlala a téměř všechny jsem oprášila.  

Škola v Holandsku

Nevím, jak je to v ostatních školách, ale v té, do které chodí Roos, nedostávají žádné domácí úkoly – až na referáty (čtenářský deník a teď bude mít referát o veverkách). A tak rodiče vlastně ani pořádně neví, co se děti ve škole učí – to nahrazuje tzv. ‚inloopavond‘. Během večera se dostaví rodiče dětí do školy a ukazují rodičům, co všechno za uplynulý půl rok ve škole dělaly, případně oznamují, co by potřebovaly dokoupit. Jelikož, když jsem se ptala Roos, co mají ve škole za předměty a nepřišla mi téměř žádná odpověď, tento večer mě zajímal, a tak jsem se šla podívat také. Z toho, co jsem vypozorovala, protože téměř ničemu jsem nerozuměla, mohu říct, že se učí – angličtinu, krasopis(první se zřejmě učí psát tužkou jen tak, aby mohly vyplňovat cvičení a poté mají přímo hodinu krasopisu, kde píší perem), dopravní situace(značky, přednost na kole), něco jako přírodopis a ještě mají hodinu, kde se učí, jak to chodí ve světě(zejména otázka peněz).  

Elektřina podruhé

Minulý týden jsem si v obchodě Action zakoupila tavnou pistoli, ale ve chvíli, kdy jsem jí dala do zásuvky, nastal zkrat a elektřina vypadla a kvůli tomu tavná pistole přestala fungovat. Nevěděla jsem, zda tu funguje také něco, jako reklamace. Když jsem přišla do obchodu, bez problému mi byly vráceny peníze, a tak jsem tomu dala další šanci a tentokrát funguje bez problému. A poslední, o čem jsem se chtěla v dnešním článku zmínit je to, že jsem v sobotu byla u moře. Do této doby jsem si myslela, že všem tady je všechno jedno, neboli ‚dokud nejde o život, jde o houby‘.. Asi to tak z velké části je – všem je zřejmě jedno, jak se oblékáte, co děláte.. Ale téměř vždy, když kolem někoho procházíte, očekává, že se na něj podíváte, usmějete a případně i pozdravíte – a ano, zdravíte nakonec téměř každého, kolem koho projdete – ale to je fajn, ve výsledku se pak nikdo necítí sám.. Když jsem čekala na východ slunce, nikde nikdo nebyl, ale když jsem odcházela prošla jsem okolo staršího pána, který mi popřál ‚dobré ráno‘. Ano, jen tato věta dokáže člověku zlepšit den.

Lucka Stefani

18