Studium na UTB je u konce, je ze mě paní inženýrka a pančelka :D, a tak mě napadají myšlenky co mi Zlín vlastně umožnil a jak mě posunul na mé životní cestě.
Online výuka nás nezastavila
Většina prvního roku studia proběhla online, ale i tak jsme se se spolužáky dokázali naladit na stejnou notu a jsem za to moc ráda. Dobrý kolektiv je na vysoké hodně důležitý. Našla jsem přátele a kolegy, se kterými dokážeme táhnout za jeden provaz a vzájemně se inspirovat a doplňovat (motivovat). A do společného konce jsme to dotáhli opravdu jednotně, podařilo se nám to, co ještě žádné třídě: odstátnicovat ze všech předmětů za A.
Dala jsem šanci profesní diagnostice
Profesní diagnostika, kterou jsem absolvovala v rámci nabídky školy mi otevřela oči a srdce. Nedala mi to, co jsem chtěla, ale to, co jsem potřebovala. Utvrdila mě v tom, co o sobě vím a nakopla mě, abych změnila nebo se zamyslela nad nějakými dalšími oblastmi. Vidět výstup z několika stránek testu, které spolu podle mého téměř nesouvisí, který téměř do detailu popisuje to, kým a jaká v danou chvíli jsem, bylo opravdu motivující.
Následná konzultace výsledků také byla co k čemu, opět mě rozhovor nakopl určitým směrem, o kterém jsem možná pochybovala nebo si jej nepřipouštěla. Už jen samotné vyplňování testu člověka formuje a napomáhá ke změně.
Získala jsem praxi
Online výuka mi přinesla zkušenost nejen z pozice studenta, ale také vyučujícího. Pochopila jsem, že někdy je třeba skočit do neznámých vod než se upínat pouze na známé břehy. Může to být jistota, ale také člověk může narazit a teprve pozná, jak to asi v dané škole vypadá. V mnohých školách byl ten problém, že online výuka buďto neprobíhala nebo probíhala způsobem, do kterého nechtělo vedení někoho dalšího zapojovat. A to chápu, bylo to jiné a také nové. Nakonec mi ale Obchodní akademie mi poskytla azyl na dva semestry, ve kterých jsem praxi potřebovala. Pochopila jsem, že ředitel je opravdový základ úspěchu a tam, kde to klape je úžasný kolektiv učitelů i žáků.
Získala jsem také obrovské zkušenosti na zlínském gymnáziu. Mezi vyučujícími jsem vždy našla podporu, pochopení a pomoc. Přesně tak, jak začínající učitel potřebuje. Tým profesionálů, ale s přátelským přístupem.
Našla jsem si oblíbená místa
Rybník s lavičkou a zdejší parky jsou místa, která mi zaručeně budou chybět, protože mi vždycky otevřely náruč tak, jak jsem zrovna potřebovala. Když jsem potřebovala přemýšlet, tak jsem se vydala k rybníku a na břehu stojící lavička mi vždycky nabídla to, co jsem potřebovala. Jednou to byl naprostý klid a možnost ponořit se do svých myšlenek, jindy přítomnost položených kamínků nebo prostředí pro psaní či malování. V parku jsem zase získala oporu, soukromí i společnost ostatních.
Lesy a kopce byly výzvou. Zejména ve chvíli, kdy se kopce rozhodnete vyběhnout, i přesto, že ostatní (čtěte normální) lidi mají co dělat je vyjít.
Hřiště mě zanesly zpátky do dětství a také zde jsem se setkala vždy s otevřenou náručí a pozitivní energií.
Zlín…
… mi pomohl, rozhodnout se, jakým směrem se ubírat dál
… najít cestu, ze které jsem částečně sešla nebo kterou jsem hledala. Kvůli (nebo díky) některým osobám v okolí jsem částečně pochybovala o cestě, na kterou jsem se vydala. Všechno co se stalo a jakým způsobem mě ale nakonec utvrdilo v tom, že minimálně prozatím je to má správná cesta.
… mi pomohl najít sama sebe.
… mě zformoval do toho, kde jsem nyní a sama jsem zvědavá, co mě čeká dál
~
Zlín mě naučil se nevzdávat, hledat jiné cesty, dávat, ale i přijímat, otevřel mi oči i srdce, naučil mě vnímat maličkosti, umět se povznést, být sama (se) sebou…
~
Takže ačkoliv Zlín beru jako přestupní stanici,
byla to zkrátka zkušenost, která se počítá
a na kterou se nezapomíná.
Velice ráda se sem zase jednou vrátím.
