V posledních dnech je všeho všude plno. Věřím, že to, co se nám děje má nějaký důvod. Podle mě nic z toho nejsou náhody…

Jako národ jsme se dokázali opět semknout a táhnout za jeden provaz, minimálně většina z nás 🙂 Mám z toho radost! A je to právě většina, co momentálně udává tempo a směr, ne těch pár jedinců, kteří se všechno snaží co nejvíce atakovat. Někdy je ale potřeba vystoupit z davu a udělat něco jinak než ostatní. Něco vám o tom teď napíšu…

Poslední místo

Byla jsem, jako už téměř obvykle, na několik dní v Praze. V pátek někdy kolem poledne jsem se rozhodla, že nejpozději bych chtěla jet v pět, protože než se dostanu domu, tak bude zase večer. Než jsem se dostala k objednání lístku na vlak, bylo už půl třetí. Poslední volné místo v celém vlaku, to na mě čeká, pár chvil a bylo koupeno.

Koupení lístku mě ukolébalo na nějakou chvíli až tak, že mi nedošlo, že nějakou dobu zabere cesta tramvají na nádraží a pak se ještě musím dostat k vlaku. HUPS! No tak dobře, když vyrazím hned, budu mít na cestu z tramvajové zastávky k vlaku přesně 5 minut?! S kufrem! Ale co, alespoň to zkusím..

Zpoždění

Tramvaj přijela na čas, ale moc dlouho nejela. Asi po pěti minutách jízdy jsme se zastavili mimo zastávku, řidič vyšel z kabiny a oznámil, že někde před námi je nehoda. Kdo chce, může s jeho asistencí vystoupit, ale předpokládá, že se za 5 minut opět rozjedeme. 5 minut?! To je přesně těch ‚mých‘ 5 minut na to, dostat se do vlaku, abych nemusela čekat další hodinu.. Fajn, co se dá dělat, prostě pojedu později.

Opravdu, po pěti minutách jsme byli zpět na trase. Smířená s tím, že už není kam spěchat, jsem klidným krokem vyšla směrem k nádraží. V hlavě jsem si říkala, že je štěstí, že jsem se nesnažila po této trase běžet s kufrem, samotná chůze totiž byla namáhavá. Při příchodu na nádraží mi zazvonil telefon, kolega se ptal, zda jsem vlak stihla. Ehm, no nestihla..

Kolemjdoucí

Rozhodla jsem se pro nákup, abych měla po cestě něco k zakousnutí. Když jsem procházela kolem jednoho pána, dal mi přednost, že mám jít na eskalátory první. Sice jsem tam nemířila, ale popošla jsem s myšlenkou, že se alespoň podívám, v kolik mi jede další vlak. V tu chvíli ale začali hlásit, že cestující mají nastupovat do vlaku do Českých Budějovic. Jako první mě napadlo, že jsem se přeslechla, ale pro jistotu jsem si šla tuto informaci ověřit.

Na odjezdové tabuli opravdu svítil ‚můj‘ vlak, zatím tedy neodjel? Nástupiště 6S, už běžím! Kufr mě téměř nestíhal, jakou jsem běžela rychlostí. Přišla jsem na nástupiště, podívala jsem se doprava a nic, asi už odjel. Když jsem se ale podívala za sebe, všimla jsem si, že tam vlak stojí, rozběhla jsem se znovu. Naštěstí jsem se podívala na cílovou stanici, protože jel do Svitav, takže taky nic.

Otočila jsem se k odchodu, když tu jsem spatřila další vlak! Nebyl vpravo, ale vlevo. Snažila jsem se zaostřit zrak na tabuli, abych zjistila, kam jede. Překvapením jsem zjistila, že je to vlak, který jsem chtěla jet. Další sprint, plíce až v krku, ale stihla jsem to!

Spolucestující

Odnesla jsem si kufr do zavazadlové části a šla se usadit na své místo. Chvíli poté mě slečna sedící vedle požádala, zda nemám papírový kapesník. Věděla jsem, že mám, jen ho najít. Drze jsem se při předávání podívala do skript, které studovala. Daly jsme se do řeči, zjistila jsem, že nestuduje medicínu, ale něco tomu hodně podobného.

Po nějaké době přišel průvodčí. Předala jsem mu mojí jízdenku, poté kontroloval jízdenku sousedce. Ta si ale bohužel koupila pouze místenku, bez jízdenky. Požádala průvodčího, zda si jízdenku může dokoupit u něj. Chtěla platit kartou, bohužel pár pokusů, ale žádný nevyšel. Rozhodla jsem proto, že to vezmu do svých rukou a jízdenku zaplatím. Studentské jízdné, takže vlastně jedno kafe… ŠOK!

Do té doby se o tuto ‚nepříjemnou‘ situaci nikdo nezajímal. Když jsem poprosila o zopakování částky a řekla jsem, že jízdenku zaplatím, tak najednou všichni směřovali svůj zrak k nám. Samotný tisk jízdenky také zabral nějaký čas, bylo to fakt divné a trapné ticho. Pak průvodčí podal jízdenku mně, já jsem ho ale opravila a řekla, že patří slečně vedle mě. Také ona byla z celé situace značně zmatená. Já si ale uvědomila, že všechno do sebe zapadlo přesně tak, jak mělo.

Nechtěla bych, aby tento článek vyzněl jakkoliv špatně, například tak, že se chci pochlubit tím, že jsem udělala nějaký dobrý skutek. Ty dělám pravidelně a nemám potřebu o tom psát. Chtěla bych jen ukázat na to, že všechno, co se v ten den stalo mělo důvod, který jsem vlastně až do poslední chvíle nechápala. Někdy na důvod určité situace nebo určitých situací přijdeme, někdy ne.. Ale stejně věřím tomu, že nic z toho, co se ten den stalo nebyly náhody 🙂

A co vy, věříte na náhody? Stalo se vám někdy něco podobného?
Budu ráda, když se se mnou o vaše zkušenosti
podělíte v komentářích 🙂

8