V dnešním již čtvrtém (jojo, opravdu jsem to zatím nevzdala) článku v rámci #najednotema bych chtěla probrat téma „auto“.
Když to vezmu od mého dětství, tak mi jízda autem moc nevyhovovala. Nebylo mi dobře, i když jsem se na výlet sebevíc těšila, a tak se jen málo jízd obešlo bez zastávek na vydýchání a… však víte.
Gymnastika
V době, kdy jsem nastoupila do školy, tak jsem začala dělat gymnastiku, s tím byly spojené také závody. Závody se konaly téměř každý víkend a začátek býval v ranních hodinách, tudíž se vždy cestovalo autem. Někdy jsme jeli našim autem a vezli jsme někoho z oddílu, jindy to bylo naopak. Myslím, že v té době se mé problémy způsobené cestováním v autě zlepšily.
Úplně si pamatuji (a vůbec to neberte jako inspiraci), že jsme z celodenních závodů a brzkého vstávání byly s kamarádkou tak unavené, že jsme si párkrát dokonce daly šlofíka. Ležet na zadních sedačkách za jízdy není úplně nejlepší nápad, ale co chápu ještě méně je fakt, že jsme si tam vlastně vůbec dokázaly nějak pohodlně lehnout.
Autoškola
Ohledně autoškoly jsem psala celý článek, když to shrnu, tak jsem měla obrovské štěstí na autoškoláka. Když jsem měla první jízdu, tak jsem se přiznala, že jsem si za volant do té doby opravdu nikdy nesedla. Trpělivost autoškoláka byla klíčová, podle některých zkušeností, které jsem slyšela, by mě jiní asi už během jízd někam zakopali. Další zkouška zachování chladné hlavy, tentokrát z mého pohledu, přišla ve chvíli, kdy holku přede mnou na jízdách vyhodili. Vše ale nakonec dopadlo tak, že za 14 dní jsem si šla pro řidičák.
Co si ale budem… Kartička „jsem řidič“ byla fajn, jízdy byly o poznání horší. Sranda byla ta, že jsem následně jela jako au pair do Holandska, kde jsem každý den vozila Roos do školy, na kroužky a za kamarádkami. Tam teprve jsem se auta tak nějak přestala bát, prostě jsem už nemohla couvnout! Současně jsem v Holandsku měla první nehodu, kdy jsem při mém oblíbeném couvání zřejmě chtěla dobít baterky a nacouvala jsem do skříňky na elektřinu. Auto pak kvůli proraženému nárazníku, který byl promáčknutý až na pneumatiku, vydával opravdu děsivý zvuk – znělo to, jak kdyby se to auto mělo každou vteřinou rozpadnout na deset tisíc miliónů kousků. Nakonec se plast jen nadzvedl a auto bylo opět pojízdné. Ale teda nasednout do něj a jet, byl blbý pocit.
Nejhorší jízda
Pořád ale moje zkušenost z Holandska nestačí na to, aby se mohla nazývat jako „nejhorší jízda“, toto prvenství drží jízda jiná. Minulý rok jsme jeli na firemní konferenci a jelikož jsem potřebovala odjet dřív, tak nezbývalo nic jiného, než vzít auto. Cesta na místo byla v pohodě, problém nastal ve chvíli, kdy jsem jela pro kolegyni do města vzdáleného 30 minut (podle navigace). Jenže navigace nepočítala s mlhou, cestou do města jsem sice jela sama, ale málem se v jednu chvíli do auta nacpala srna.
Cesta zpět byla ale ještě děsivější, mlha v určitých místech zhoustla tak, že jsem neviděla nic. Vůbec nic! Ani přední kapotu auta nebo zrcátka. Jela jsem maximálně tak rychlostí chůze a prosila jsem, aby to už skončilo. Za pár chvil mě dojelo další auto, a tak jsem alespoň viděla, že zrcátka jsou stále na svém místě a máme v této prekérní situaci spojence. Po pár minutách se mlha naštěstí umoudřila.
Teď z jiného soudku
Aby to nevypadalo, že v případě, kdy jsem za volantem, by se všichni měli klidit z cesty. To určitě ne (teda doufám), jen psát o tom, jak je všechno sluníčkové by byla otázka pár vět. Navíc pokud cesta probíhala tak, jak měla, tak si člověk vzpomene pouze na to, kam jel, ale pokud jej na cestě něco nepřekvapí, tak o ní už za pár týdnů ani neví (teda vzpomene si na čerpačce, to jakože jo).
Dovolím si napsat ještě poslední moudro na závěr. A to je to, že si myslím, že každý by měl mít určitý respekt z řízení. Protože když takový respekt pomine, tak je pak řidič povětšinou méně ohleduplný k ostatním účastníkům silničního provozu a tady začínají vznikat problémy. Na články #najednotema se můžete podívat u Míši, Mayi, Ivet a Dany. Určitě se koukněte na jejich zpracování nejen dnešního tématu! Ještě bych nakonec ráda zmínila, že právě na dnešní den připadá mezinárodní den bez aut.
Předchozí články ze série #najednotema si můžete přečíst zde.
Jaké dopravní prostředky preferujete vy? Máte/budete si dělat řidičák?
A pokud řídíte, máte stejně jako já problémy s couváním a také
s podélným parkováním (nejsem v tom sama, že ne)? 😀
Dominik
24.9.2019Tak já preferuji letadlo, jako dopravní prostředek. Bohužel letěl jsem jen 2x, tedy když nepočítám let vrtulníkem. Po letadle loď, pak auto, vlak a jako poslední autobus, ale s autobusem nerad jezdím, a to protože si tam nemůžu číst, neboť se mi pak točí hlava. Jinak, když to jde, tak preferuji chůzi pěšky. Jo a málem bych zapomněl, že doslova kolo miluji.
Ano, mám řidičák. A jak jsem jej udělal sám nevím, ale příběh by si zasloužil vlastní článek. Možná v budoucnu vznikne.
Když jsem dělal autoškolu, tak jsem se zpátečkou parkoval velmi rychle a instruktor se bál, však já se vždy trefil přesně. Jakmile jsem začal jezdit našim autem, tak jsem se couvání začal bát, abych nepoškrábal nějaké auto, a to tak moc, že jsem parkování téměř zapomněl a teď se to opět učím, jak jen můžu. Jinak naštěstí se mi žádná havárie nestala, ale to je asi způsobeno i tím, že jsem zásadový a pravidla se snažím dodržovat, tudíž mě jen tak někdo neuvidí jet rychleji, jak 90 km/h mimo obec a také tam, kde žiji, jsou silnice hodně nebezpečné, a tak se nějak nebojím mlhy, i když je to dosti nepříjemné, obzvláště když se najednou objeví červená brzdová světla nějakého auta. A nejsi v tom sama, to si piš.
😀
A jako vždy, díky za hezký článek.
Lucka Stefani
7.10.2019Říká se, že letadlo je nejbezpečnější dopravní prostředek 😀 Když ono se tomu špatně věří, když člověk vidí v novinách a médiích to, co vidí. Budu se na ten článek o řidičáku těšit! 🙂
Kája
25.9.2019Uch, auto. Hodně záleží, s kým jedu. Na taťkův styl jsem zvyklá, i když není úplně ideální. Nejraději jezdím s kamarádem, kterého si ostatní dobírají, že jezdí moc opatrně. 😀 Ale mně s ním nikdy není ani na vteřinu špatně. Naopak s jiným, který řídí i z profese, je to děs. Je si za volantem tak jistý, až je z toho můj žaludek značně nejistý… 😀
Řidíčák bych chtěla dělat na jaře (bude mi 24, jsem opožděná). Uvidíme, jestli se k tomu doopravdy dokopu.
Lucka Stefani
7.10.2019To je pravda, že záleží na tom, s kým člověk jede 🙂 Hodně štěstí při zkouškách, ať se zadaří
Ta ukecaná
28.9.2019Já teda neřídím, ačkoliv je mi 22 a všichni kolem mě řidičák mají. Teda kromě přítele, ten taky neřídí, takže my dva jsme spolu zkrátka odkázaní na MHD a vlaky a autobusy, což je opravdu někdy na palici a říkám si, jak snadné by to s autem bylo. 😀 U mě je ten problém, že já jsem, co se řízení týče hrozný posera, za druhé jsem student a auto peněžně fakt neuživím, za třetí si v malém městě dojdu všude pěšky, v Brně je to rychlejší tramvají a na dojíždění po D1 taky nervy nemám, takže bych vlastně zatím auto nevyužila. Ale je mi jasné, že jednou si ten řidičák stejně udělám a budu muset začít jezdit, tak snad odvahu dostanu do té doby.
To „špatně v autě“ znám až moc dobře. Jsem proslulá jako ta, která vždycky na všech cestách zvrací a ačkoliv je to v dnešní době už mnohem lepší, jednou za čas se stejně objeví jízda, kdy půlku cesty rozdýchávám a modlím se, ať už tam jsme 😀 😀
Lucka Stefani
7.10.2019Já jsem také posera, nemít výborného autoškoláka, tak si myslím, že dneska neřídím. U nás ve městě je někdy pěškobus rychlejší než MHD.
Teď jsi mi úplně připomněla cestu autobusem z Chorvatska. Seděla přes uličku holčička, která mě zlanařila do omalovánek. Tak špatně mi už dlouhou dobu nebylo 😀
KARINLIFE
29.9.2019Já jsem si udělala tento rok ridičák. Byl to vždy můj velký sen. Mít vlastní auto, které budu řídit. Takže já to mám trošku opačně, já zažívám pocity štěstí, když mohu řídit. 😀
Lucka Stefani
7.10.2019Jé, to je super, věřím tomu, že někteří to mají přesně tak, jak píšeš 🙂 Tak to ti přeji mnoho bezproblémově najetých kilometrů 🙂
Jarka
3.10.2019Za mě vede kolo a pěškobus, ale zrovna praktický na delší přesuny ani jeden prostředek není 🙂 Obdivuji, že jsi se skoro čerstvými papíry odjela řídit do Holandska. Já pořád ještě řízení nějak nepřišla na kloub. Když vidím tři pruhy a auta, který se proplétají, jako by chtěly uplést cop, jímá mě hrůza.
Lucka Stefani
7.10.2019Kolo jsem přestala mít ráda kvůli cykloturisťáku na střední, měla jsem špatně seřízené kolo a fakt jsem se nadřela – i z kopce jsem musela šlapat 😀 Je pravda, že to bylo drsné, ale díky tomu dnes řídím, jinak bych možná už ani neřídila 🙂