Muset, ale znamená mít povinnost tu určitou činnost vykonat. Tím, že člověk má povinnost, hned se mu může v hlavě vytvořit jakýsi blok ‚protože prostě musí ‚… Je pravda, že u některých věcí a činností člověk poměrně odůvodněně používá, že něco musí (vlastně ale spíše potřebuje), protože jinak následuje nějaký postih. Mám na mysli třeba takovou platbu za energie. Když nezaplatíte, tak vám elektřinu odpojí…

Určitě ale nechci házet všechny situace světa do jednoho pytle, jen jsem během přemýšlení, psaní tohoto článku a následných úprav nepřišla na jedinou situaci, kdy by se nedalo nahradit jiným slovem.

Co takhle to změnit?

Myslím si, že používání slova musím člověka vnitřně svazuje a zavazuje. Zkuste začít všímat, kdy a jak často toto slovo používáte. Jakmile projdete prvotní analýzou a cítíte se na další krok, začněte místo slova musím používat potřebuji, chci. Například právě, že za energie potřebuji zaplatit, ale tu práci chci dokončit. Hned to zní jinak, nebo ne?

Budete se divit, jak taková ‚maličkost‘ dokáže změnit pohled na situaci. Ze začátku nejde o nic lehkého, protože jsme zvyklí slovo musím používat tak často, že bych řekla, že je to druhé nejpoužívanější slovo – hned po slově já. Také je obtížné přesvědčit sám sebe, že opravdu nemusím, ale potřebuji nebo chci.

Příklad

Čeká mě zkouška, pokud jí neudělám, končím na škole, tudíž se na zkoušku ‚musím‘ naučit. Jo, tak tady třeba bych se já osobně hodně sekla.. V hlavě budu mít blok, protože už to, že něco musím mě neskutečně štve. Pokud se na to ale podívám z druhé strany a já budu chtít tu zkoušku udělat, protože mě studium jinak baví a tohleto je jen předmět, který mi nesedl, tak se k tomu hnedka budu stavět jinak. Nebudu k tomu mít tolik odporu, protože si řeknu, že vím, že když něco chci, tak jsem schopna to dokázat.

Úplně jsem si při psaní řádků výše uvědomila, že tento blok jsem měla hodně v ‚povinné četbě‘. Prostě už slovo povinná mi určuje, že něco musím, ať chci nebo nechci, ať mě to zajímá nebo ne. Pokud to totiž neudělám, přijde problém. Určitě tím nechci nijak opovrhovat školstvím, jen si myslím, že by se to mohlo nastavit nějak jinak.

Cítíte ten rozdíl v tom, když něco musíte nebo když něco chcete?

Je třeba zmínit, že je to běh na dlouhou trať, protože i když potřebujete, tak někdy použijete musíte. Postupně ale přijdete na to, že i když první zmíníte, že musíte a následně změníte na to, že chcete, nebo potřebujete, tak i opravení vztahu k tomuto problému se ve výsledku snadněji vyřeší. Nebudete tolik svázáni, třeba se na onu činnost nebo věc dokážete dokonce podívat s nadhledem

Osobně se snažím slovo muset eliminovat, ale nejde to úplně snadno.

Jak často se zamýšlíte nad tím, co říkáte? Jaké slovo
si myslíte, že je vaše nejpoužívanější? Budu ráda,
když mi napíšete váš názor do komentářů 

Podobné články:
Na mySLi 05 – stres
Na mySLi 04 – pomoc
Na mySLI 02 – startovní čára

Článek Na mySLi | 06 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

I když se mi to nelehko přiznává, jsem člověk perfekcionalista. Jo je to tak, ale není to o tom, že by na mě byl kladený nátlak zvenčí, je to ještě horší. Ten nátlak na sebe totiž kladu já sama… Horší to je třeba v tom, že jste s tou osobu, která klade nároky stále, nikam se před ní neschováte. No a v připadě, že náhodou přijde podnět zvenčí, je to jak kdyby se vám v hlavě usadil někdo, kdo vám stále připomíná svou přítomnost. Pokouším se s tím bojovat, ale nejde to tak úplně podle mých představ. No a ‘díky‘ všem těmto a další situacím se vystavuji stresu.

Stres, který mě žene dopředu

Hned ve chvíli, kdy jsem toto začala psát, tak mě napadl jeden příklad za všechny (kecám, víc mě jich v tu chvíli nenapadlo). Máme sice ještě prázdniny (na vysoké), ale zabrousím do školy, přesněji řečeno ke zkouškám. Jsem od začátku vysoké zvyklá na to, že se hlásím na první termíny, které profesor vypíše. Díky tomu hned na začátku zjistím, zda jsem předmět podcenila či nikoliv.

Jde o to, že čím více se blíží termín, tím větší nátlak na sebe kladu, ale zase tím více se snažím věci pochopit – ne jako v předstihu, kdy si čtu otázky a přemýšlím nad nesmrtelnosti brouka. A za touto zkouškou je vidina toho, že pokud to vyjde (samozřejmě to tak nemusí být vždy), tak budu mít o předmět méně na práci a hlavně mi to zajistí delší volno po zkouškách – delší prázdniny. A to se vyplatí!

Tady bych to na konec asi ještě ‘odhledčila‘. Protože většinou díky tomuhle stresu následně po opadnutí stresu trávím hodně času na záchodě… Tělo mi prostě vrací to, co mu svým chováním (myšleno stresováním) způsobuji.

Stres, který mě dokáže zastavit

No a pak je tu takový ten podvědomý hlásek ‘to nedáš, na to nemáš‘ , anebo naopak přijde zvenčí něco jako ‘kdo jiný by to měl zvládnout než ty‘. Když jsem něco takového slyšela dříve, opravdu to ve mě vyvolalo jakýsi blok a překonání toho bylo asi jako udělat araba – hvězdu bez ruky (jo, jde o věc, která mi přišla téměř nedosažitelná, protože v době, kdy jsem trénovala gymnastiku, jsem tento cvik nezvládla). Pak ale přijde tvrdohlavec a řekne si, že to prostě nějak jít musí (i na ‘stará kolena‘). No a přidá se trénování a ono to jde, právě asi ta tvrdohlavost mi v učitou chvíli chybí. Tady je tedy pravda, že se míchá stres se strachem…

Je pravdou, že dnes už se snažím si podobné věty nepřipouštět, ale.. Ony ty věty chodí další a další (možná by se dalo napsat, že se někdy vrací ty staré převlečené za nové) a v tu chvíli, kdy přijdou poprvé, tak mi zase postaví novou blokádu. Momentálně mám jednu větu, u které se snažím zbořit blokádu a je jím ‘ty u toho stejně nevydržíš‘. Po gymnastice jsem začala hledat něco, co by mě naplňovalo alespoň z části jako tento sport, ale nic jsem prozatím nenašla. A tak zkouším různé sporty a aktivity, ale postupně zjišťuji, že upnout se na jednu aktivitu stejně není nejlepší řešení. Věřím, že tímto přístupem postupně zbourám i tuto barikádu. Ano, určitě přijdou další, jako vždy, ale je třeba být připraven a díky tomu, že jsem jich už několik zbourala, tak věřím, že zbourám i ty další, protože existují jen v mé hlavě.

Protože chci

Všechno jsem to popisovala na svých zkušenostech a pocitech, pokud jste se v něčem také poznali, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů. A v případě, že bouráte jednu nebo i více barikád, tak je třeba si uvědomit, že je to vše jen v hlavě. Dopřejte si trošku klidu, barikáda povolí, protože si bude myslet, že ji nic neohrožuje a právě v tu chvíli udeřte a budete mít vyhráno. A když vyhrajete jednou, tak vyhrajete pokaždé, kdykoliv to budete opravdu chtít!

A jak vnímáte stres vy? Jak se s ním vypořádáváte?
Dejte mi vědět do komentářů

#protozemuzu
#protozechci

Článek Na mySLi | 05 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

‘Pomoc podle mě neznamená slabost, možná je tomu úplně naopak.‘

Člověk, kterému pomáháme musí být dostatečně silný, aby pomoc přijal. Nebo pak ve chvíli, kdy pokládá nějaký dotaz, tak třeba i musí překonat strach z toho, že se na něco ptá. No a taky se může problematika otázky týkat i s obavou z odpovědi. Současně osoba na druhé straně mostu (ta, která pomáhá) musí být taktéž silná. Někdy je třeba celá hora empatie, někdy trpělivost k tomu, abychom určité osobě dokázali pomoci a někdy zase je třeba obojí najednou.

A tak ve chvíli, kdy pomáháte nějakému (třeba starému) člověku, tak ten dotyčný vlastně může a často je v nejistotě. Jednou jsem takhle šla pomoct odemknout vchodové dveře pánovi do paneláku. Starý pán, klíče v ruce, ale klíčová dírka bylo něco, s čím dlouhou chvíli zápasil. Nabídla jsem mu pomoc, odemkla jsem mu, poděkoval, ale hned dodal ‚a teď už běžte‘. V první chvíli mě to zaskočilo, ale když jsem se nad tím trošku zamyslela, tak se není vůbec čemu divit.. Protože co kdyby tam byl někdo a šel s ním dovnitř, pak se k němu hnal i do bytu.. Je to smutné v jaké nejistotě dnes nejen starší osoby musí žít..

Někdo se zase může cítit nesvůj ve chvíli, kdy se má na něco zeptat – no a to teda znám z vlastní zkušenosti. Třeba proto, že se obává, že položením té otázky bude vypadat jako totální hlupák. Ale v tuto chvíli by mělo platit, že pokud se zeptáme, můžeme jako blázni vypadat jen pár minut, pokud se nezeptáme, budeme za blázna celý život. A zároveň je třeba si uvědomit, že tím, že se na něco zeptáme, tak se můžeme zeptat na věc, kterou by rád věděl ještě někdo další, ale stydí se ještě více než my.

Jak na pomoc nahlížíte vy?

Článek Na mySLi | 04 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Ten stereotyp

To je sice pěkný, ale jak se změnit? No, to je věc další. Člověk se často bojí vystoupit ze své komfortní zóny a v tom já osobně spatřuji největší kámen úrazu. Chci zhubnout, ale mekáč si fakt nedokážu odpustit?! Chci mít six pack, ale nemám na fitko?! Chci si vzít na sebe tohle, ale přece já nosím sportovní styl?! Chci být jako on/a bla bla bla.. Konec s tím, ukončete to teď, všechno jsou to pouze výmluvy.

Já osobně jsem chtěla být více společenská, prostě bavit se s lidmi a nebýt pořád tak uťápnutá jako doposud. Ať jsem dělala co jsem dělala, nedokázala jsem to změnit. Ale pak to přišlo, téměř samo! Skoro ze dne na den jsem si postavila hlavu, že odjedu jako au pair do zahraničí. Většina to brala jako vtip, ale já to tak nebrala. Už tento krok mi zvýšil sebedůvěru. No a v Holandsku, kde jsem byla jako au pair, se mi zcela změnil můj dosavadní stereotyp a navíc jsem se musela postavit na vlastní nohy. A jelikož to byla rodina pouze s host tátou, tak jsem si tam přišla jako ‘náhradní máma‘. Takže bych řekla, že nastala otočka o 360 stupňů.

Prozření

Žádnou změnu jsem v Holandsku na sobě nepociťovala, nesnažila jsem se změnit, bylo mi to tak nějak jedno. No, ale pak to přišlo. S příjezdem zpět do Česka jsem změnu začala pociťovat. Začala jsem říkat nejen svůj názor nahlas???. Největší šok pro mě byl asi na Letní programátorské přípravce. Vlastně to bylo tak nějak poprvé po návratu, kdy jsem se ocitla mezi větší skupinou lidí. Když jsme se měli představovat, tak po nás profesor ještě chtěl vědět, odkud jsme. Jednoduše nám řekl ‘no řeknete, že tu buď už studujete nebo máte podanou přihlášku a plánujete tady studovat‘. Pche, nic z toho señor.. A tak jsem měla první drzí dotaz ‘a co když ani jedno?‘. Možná to vyznělo arogantně (chápejte, neumím v tom chodit), protože se v první chvíli profesor trošku pozastavil. Poté to ale rozdýchal a zeptal se, odkud jinud teda jsem.

Když se zeptáš, budeš bláznem pár minut. Pokud se nezeptáš, budeš za blázna celý život

No a tím to neskončilo, když jsem věděla, tak jsem odpověděla. Ale když jsem naopak nevěděla, tak jsem se zeptala. Pochopte jaký to byl pro mě šok tohleto zažívat, protože do té doby jsem byla pořád ticho. Když jsem něco nechápala, ale i když jsem to chápala a věděla odpověď. Prostě jsem se snažila být neviditelná – možná jsem se nějakou dobu snažila a pak mi to už zůstalo. Takže když pak přišla chvíle, kdy jsem se bez ohledu na odpověď nebo bez ohledu na to, zda budu vypadat jako trouba, zeptala na cokoliv, bylo to pro mě něco nového. Pocitově jsem ale věděla, že to je krok správným směrem.

Není to se mnou lehké

Nakonec to dopadlo tak, že mi profesor řekl, zda je to normální, že dokážu takhle všechno vnímat, ještě k tomu se to snažit chápat a házet jeden dotaz za druhým?.. Já se pouze usmála, ale v duchu jsem si řekla ‘no jo no, máte smůlu (nebo štěstí?), že jste poznal mé nové JÁ!‘.. A podobný dopad to mělo na ‘chudáky‘ profesory na škole, kam jsem se vrátila po přerušeném studiu. Někteří jsou za mou aktivitu rádi, u některých bylo zřejmé, že jim je to úplně jedno a některým moje změna moc nesedla. Dostal se ke mně totiž dotaz, zda se neplánuji změnit zpět na tu klidnou studentku, kterou jsem bývala, než jsem odjela. A moje odpověď ‘ne, takhle mi to vyhovuje a jsem spokojená‘ znamenala, že moje staré neviditelné já opravdu odešlo.

A ještě taková maličkost. Když segra byla dělat přijímačky nanečisto, tak před třídou čekal učitel, který jim rozdával zadání. Dříve bych prošla a doufala, že mě neviděl. Ale nyní jsem se s ním začala bavit o náročnosti přijímacích testů. Trošku mě vyděsilo, že učitel matiky řekl, že si na ten test bude muset sednout, protože moc neví, jak by ho řešil..

A tak to se mnou teď je

Říkám, co si myslím, ptám se na to, co mě zajímá a hlavně jsem šťastná, že jsem tam, jde jsem… A jak jste na tom vy?

Článek Na mySLi | 03 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Na mySLi jsem tyto slova měla jednou, když jsem před spaním luštila Sudoku. Vzpomněla jsem si totiž na chvíli, kdy jsem byla v Holandsku a učila jsem Roos pravidla Sudoku. Pravidla jsem jí pomáhala pochopit přímo na samotné hře – v tabletu. Když už Roos měla vyluštěnou určitou část Sudoku, tak přišel brácha od Roos a začal povídat, jak to není žádná hra, nad kterou by musela přemýšlet, když se jí ukazují shody čísel, na které si klikne.

Jelikož mě ale to velice mrzelo, tak jsem se mu snažila vysvětlit, že se Roos teprve snaží pochopit pravidla. A že si myslím, že každý musí někde začít, aby se pak mohl posunout – on totiž argumentoval, že je to úplně jednoduchá hra a tyto nápovědy tuto hru zcela znehodnocují. Pak tedy přikývl a i když si myslím, že mé argumenty bral jedním uchem tam, druhým ven, tak už se přede mnou do Roos kvůli této hře nikdy nenavážel.

Další zkušenost, na které bych chtěla tento myšlenkový pochod ukázat je moje osobní zkušenost ve škole…

Je pravda, že jsem si o tuto výzvu tak nějak říkala, to si ale uvědomuji až nyní zpětně. Nastoupila jsem na vysokou obor IT a moje znalosti v této oblasti byly někde pod bodem mrazu.. Od studentů z vyšších ročníků jsem ale měla informaci, že to nevadí, že je tam mnoho takových..

No osobně jsem tedy pociťovala, že plavu, ale opravdu plavu v programování a všem takovým. A co teď?! První semestr jsem zvládla, ve druhém to ale začalo nabírat na obrátkách. Nakonec jsem jen díky pomoci spolužáků vytvořila program na předmět programování. Jelikož jsme si nějak s profesorem nesedli, tak jsem na zkoušku šla poměrně dost vynervovaná. Živě si pamatuji na ten pohled, když se mě zkoušející na konci zeptali, z jaké jdu střední a já se cukala a nechtěla jsem jim odpovědět.. Nakonec jsem odpověděla a oba profesoři zůstali sedět jako opaření. Jeden z nich mi pověděl, že jsem teda ‘asi opravdu‘ šla od úplné nuly a také to, že to musela být poměrně strmá cesta.. Zpětně člověka potěší, že nakonec  vše dopadlo dobře, ale v té době jsem psychicky velice trpěla. A jak už to tak bývá, nebyl to jediný ‘problém‘..
S těmito situacemi se setkáváme snad všichni a někdy i skoro každý den, ať už je ti ve škole, v práci nebo třeba ve sportu..

Proč tedy nedokážeme pochopit, že jsme i my také někde začínali?

Lucka Stefani

Článek Na mySLi | 02 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Domnívám se, že není člověk, který by následující situaci neznal.. Jsem si vědoma, že i já jsem říkala a někdy stále také říkám‘ kdyby to bylo na mě, udělala bych to jinak, ‘lépe’‘ .. To je sice super, ale myslím, že…

‘ Člověk dělá vše tak, jak nejlépe v danou chvíli umí‘ 

Osobně tomu už věřím, někdy je jen obtížné si to hned uvědomit.. Naopak je pravda, že jsem toho párkrát tak trošku využila.. Když jsem se učila na zkoušky – zejména na poslední, tak se mi do toho tak moc nechtělo. Pak, když jsem se odhodlala, tak jsem si poznámky sice začala číst, ale během čtení jsem usnula. Po chvíli jsem se probudila a říkala jsem, že bych asi měla pokračovat v učení, ale jen jsem mávla rukou a řekla, že člověk dělá věci tak, jak nejlépe umí a že pro mě je v tuto chvíli asi důležitý spánek.. Když jsem se pak podruhé probudila, tak jsem si nadávala, že jsem neměla být líná a měla jsem se zvednout a jít se učit.. Ale tak co, nakonec dopadly všechny zkoušky dobře

Úsměvné je, že během psaní tohoto článku jsem byla vystavena další situaci – zjistila jsem, že už se nadobro mohu rozloučit s navrácením památníku, protože jej ta daná osoba vyhodila.. Mrzelo mě to celou tu dlouhou dobu (několik let), kdy jsem v hloubi duše doufala, že se mi vrátí. Ale když teď vím, že prostě není, je třeba se pohnout dál.. No ale co jsem tím chtěla říci je to, že jsem si nakonec řekla, že prostě ta určitá osoba v tu chvíli jednala tak, jak nejlépe uměla.. V tomto případě je uvědomění si této skutečnosti bolestivější, ale jsem přesvědčena, že to tak opravdu je..

Navíc se nic neděje náhodou a určitě ani toto. Mám takový pocit, že bych si z této situace měla něco vzít, nějak se díky tomu posunout.. Poučení, které jsem si z této situace vyvodila je to, abych nelpěla na hmotných věcech. Jasně, ale prostě koho by to nezamrzelo, byly tam obrázky od lidí, od kterých je už nedostanu…  A také, že v případě, že se delší dobu něco nedá vyřešit, tak abych to nechala být.. Teda mě to dneska tolik mluví, otázkou je, zda si to vezmu k srdci a poučím se z toho, nebo dostanu nějakou další lekci…

Náhoda sem, náhoda tam

Když už jsme u ‘ náhod‘ , tak bych k tomu měla ještě jednu připomínku. Při poslední návštěvě Prahy jsem náhodou narazila na jednu paní..
Na chvíli se ještě pro úplnost vrátíme zpět do prosince 2017, kdy jsem při procházce na zemi nalezla padesáti korunu. Vložila jsem ji do peněženky a řekla jsem si, že tuto minci daruji dále někomu, kdo ji potřebuje více než já…

Čekání na správnou chvíli trvalo, ale určitě se vyplatilo počkat. Při průchodu obchodním centrem mě oslovila paní, která seděla na lavičce. Hned poté, co jsem k ní vzhlédla se mi začala omlouvat, že mě otravuje. Dále mě začala ujišťovat, že se jí nemusím bát, že mě pouze chtěla poprosit, zdali bych jí nemohla koupit rohlík s paštikou. Přesně v tuto chvíli jsem si uvědomila, že chvíle nalezené mince právě nadešla. Na první pohled paní, která zřejmě veškerý svůj majetek nosí v tašce položené na lavičce, se bála vyřknout jakékoliv další slovo a raději sklonila hlavu.

Přistoupila jsem tedy blíže a nabídla jsem se, že dojdu do nedalekého supermarketu a přinesu jí potraviny, o které mě žádala. Zvedla hlavu a ze zcela vystrašené paní se stala paní, která se opět začala omlouvat, že mě otravuje, ale zdali bych jí místo toho rohlíku nemohla koupit raději čistou vodu. Přikývla jsem na souhlas a paní mi v tu chvíli začala věnovat několik úsměvů a začala si se mnou více povídat. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že od rána ještě nejedla a že se momentálně potýká s jednou velice zákeřnou nemocí..

Pro někoho maličkost…

Po nějaké chvíli jsem se tedy vydala do obchodu, kde jsem nakoupila již zmiňované potraviny. Šlo mi hlavou, kolik potravin nakoupit, a tak jsem vzala žádané potraviny raději vícekrát. I přesto, že jsem vzala téměř plnou tašku potravin, ve výsledku se částka o tolik nepřehoupla přes onu padesáti korunu. Když jsem přišla zpět s nákupem, paní zcela vytřeštila oči a opakovala mi, že jsem opravdu měla koupit pouze vodu, že ten zbytek si nemůže vzít.. Ujistila jsem jí, že je to všechno pro ní, také jsem jí pověděla o mém dřívějším nálezu mince a paní se začaly zalévat oči slzami. Začala mi velice děkovat..

Celou záležitost jsem brala tak, jak přicházela, ale když jsem se nad tím zpětně zamyslela, začalo mi docházet, jakou asi hodnotu mohl mít tento den pro paní, která mě oslovila. Pokud mě někdo osloví a žádá mě o peníze, nerada je dávám, ale raději se nabídnu, že koupím nějaké základní potraviny. Důvod si myslím je zřejmý a jediné, co jsem tímto příběhem chtěla říct je fakt, že nic není náhoda a maličkostí je možné zasáhnout do něčího života…

Článek Na mySLi | 01 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.