Návrat zpět do školy je poměrně hektický a to začínám do školy chodit již týden před začátkem semestru, jelikož máme týdenní praktikum. Ale jde vidět, že ani mé okolí není připraveno vrátit se zpět do blázince…

Hned v pondělí ráno, když jedu do školy, tak to trošku vypadá, že budu muset najet na ‘ pěškobus‘ . Když totiž autobus zastavuje v jedné zastávce, tak se dveře autobusu zasekávají do chodníku – neptejte se mě, jak je to možné, prostě si to jen představte. A tak když chce řidič zavřít dveře, tak se zavírá pouze jedna strana a druhá zůstává otevřená, jakoby nic… Jelikož mám obavy o své zdraví, tak se ke dveřím nepřibližuji na bližší vzdálenost, než se nacházím v tuto chvíli.

Po několika neúspěšných pokusech zavírání dveří řidič vystupuje a jde zkontrolovat, kde je jako problém. Zkouší se tedy do dveří opřít, jakkoliv s nimi pohnout, ale také tentokrát je výsledkem neúspěch. Řidič nastupuje zpět a rozjíždí se – rychlostí kroku samozřejmě, co kdyby nějaký cestující měl v úmyslu vyskakovat z autobusu?! (POZN. zrovna z této chvíle je fotografie níže) A tentokrát se daří, dveře se z části zavírají, ale pro jistotu řidič opět vystupuje a do dveří se opět opírá, aby nikoho nadále nelákalo vyskakování z autobusu za jízdy. Při zastavení na další zastávce dveře mají dost, a tak pro jistotu ona polovina dveří zůstává raději zavřená.

A ještě, než přidám obrázek (který už vy zřejmě stejně vidíte), tak k tomu musím ještě něco dodat.. Když jsem si vzala do ruky telefon, abych vyfotila pootevření dveře (abych měla obrázek na blog), tak se paní vedle mě vyděsila. A proč?! Bála se, že by mi mohl řidič vynadat, že si ty pootevřené dveře fotím! Úplně ‘ vyděsilo‘ , jak se dokáže někdo vyděsit z toho, že by mu někdo někdy náhodou mohl za něco vynadat..

Ve čtvrtek se na místo činu vracím s pozitivním přístupem, chvíli, když profesor něco vysvětluje a ukazuje, tak mi programy fungují, ale ve chvíli, když nám zadává úkol, tak se vracím zpět do kolejí ‘ nefunkčního programu‘ … Vlastně kdyby jen ten program nefungoval, ale mě se navíc zbláznila klávesnice. Při zapnutém NumLocku mi nejdou psát čísla, při vypnutém ale ano – tak dobrý, jestli je to jen problém svítící diody, tak to řešit nebudu.

Klávesnice se ale rozhoduje pro další útok a tentokrát to není pouze číselná klávesnice, nýbrž celá klávesnice, jednoduše význam typu: ‘ piš si, co chceš, ale já mám pro zbytek dnešního dne volno‘ .. A tak jsem si vzpomněla, že se říká:

‘ když nevíš co, tak restartuj‘ 

Dobrá, bylo nám na tomto praktiku oznámeno, že jeden restart někdy nestačí, tak tedy restartuji, restartuji. Až poté, co končí veškerý čas na vypracování úkolu, tak se klávesnice opět probouzí k životu. Některé úlohy na sebe navazují, některé ne, zrovna tato je ta, na kterou se navazuje (což zjišťuji až o pár desítek minut později). A přesně v tuto chvíli mi začíná docházet, že ta klávesnice s tím volnem neměla až tak špatný nápad. Pátek nějak přežíváme, a tímto dnem oficiálně ukončuji zimní semestr.

A kdo prokoukl mou nezkrotnou vytrvalost, tak ano, měla jsem pomocníka – kafe!

Lucka Stefani