Začalo to jako sranda, skončilo to jako sranda, ale to mezi tím moc sranda nebyla, nebo?.. Aneb dali mi do ruky střelnou zbrań a ne jen jednu…

Spolužáci se domlouvali, že půjdou na střelnici, jejich konverzaci jsem vzala jedním uchem tam, druhým ven. Následně ale přišla otázka, zda nechci jít také. V první chvíli jsem to vzala jako vtip, že si ze mě pouze dělají srandu (pro změnu, že ano…). Vypadali ale přesvědčivě a moje pobavení je překvapilo..

Tak teda jo, třeba bude sranda…

Plán byl jasný, škola (pro změnu) a odtud směr střelnice. Ještě před odjezdem jsem stihla kafe (děkuji #DELIKAFE) a dokonce jeden z účastníků zájezdu přinesl pizzu na pozdní oběd – díky ti!! Cestou tam mi jdou hlavou asi tak jen myšlenky o tom, zda se domů vrátím bez zranění, ale hlavně ‘k čemu jsem se to doprčic zase přimotala!‘…

Při příchodu na recepci (nejdeme do hotelu, ale co já vím jak se tomu nadává) jsem zjistila, že budu potřebovat občanku, a tak se vydávám zpět k autu pro peněženku. Když se vracím, tak šli proti mně tři strážníci vězeňské služby a nějak náhodou když mě spatřili, tak se začali smát.

Tady ale přestává všechna sranda

První nám jeden z účastníků začal vysvětlovat základy, ale jelikož na střelnici přichází další člověk, máme za úkol si dát špunty do uší. Následně pokračuje výklad (asi toho hodně uslyším, co?). Vtip sem, vtip tam, ale pak začíná střelba.. V tu chvíli si říkám, zda utéct (počkejte, to je ještě brzy) nebo zda říct, že jsem se rozhodla, že od této chvíle budu doprovod. Žádná možnost, že bych měla jít střílet jako další na řadu.. To teda fakt nemůžete myslet ani ze srandy, ani nemyslím na to, jak vtipně určitě vypádá můj vyděšený pohled. Jako když vidíte, jak ta střela škubne s klukem, tak co jako já? Poletím já nebo ta střela? Ani jedna, zřejmě…

Svědomí mě hlodá, jak jen může – vždyť jsi sem už přišla, neboj se a jdi do toho. Joo, jenže to se lehko řekne (svědomí, ty se nemusíš dothknout té zbraně a střílet, tak mlč!) a trošku horší je to v praxi. Sbírám ale všechnu odvahu, která mi ještě zůstala a zbraň beru do ruky – jako první kulovnici (ale to ještě nevím, že jich bude víc).. Zapřít o rameno, předklonit se a střílet – pokud možno, tak do bezpečného prostoru! Takový třes rukou jsem snad neměla ani při maturitě (no jo, tam jsem navíc nemohla ani nikoho zranit.. Maximálně tak psychiku učitelů)..

Nádech, výdech, bum

Bum, střela letí (jako vážně, vystřelila jsem!) a ještě málem bum kulovnice, kterou jsem v tom šoku málem zahodila.. Koukám, koukám, všichni vypadají bez známek zranění.. V tu chvíli ze mě opadá ten největší strach – ano, pořád jsem měla a mám respekt ke zbraním, ale to nejhorší je pryč.. Ještě párkrát si jdu vystřelit a už zase klídek. No to je hezký, ale zároveň s námi tu střílí nějaký pán a kluci se s ním domlouvají, jestli bychom si nemohli zkusit vystřelit z jeho zbraně – no jen tak mimochodem to byl samopal..

Kulovnice CZ tzv. „Zetka“ ráže 7×57

Mdloby na mě, jakože cože? To nestačila kulovnice? Navíc mě se ani samopal nelíbí, je takovej, divnej a vůbec se na mě nesměje, nechce se jednoduše kamarádit, to přece musíte pochopit ne?… K našemu překvapení nám pán dovoluje si ze samopalu vystřelit. No tak teda, když už jste to domluvili, tak teda joo. Terč, který si stanovili kluci, samozřejmě míjím, naopak můj osobní terč v podobě písku za terčem s přehledem trefuji!!

Samopal vzor 58 ráže 7,62×39

A pak to člověka začne bavit

No a když jsme v tom zkoušení nových zbraní, co takhle si vystřelit z pistole ráže 9? Dejte to sem, tolik přesných střel do mého terče, už jsem profík přece.. Bylo rozhodnuto, že máme střílet do obrázku člověka – no kdo z nás se trefil a netrefil bohužel nevíme (popravdě předpokládám, že svůj cíl jsem s přehledem opět trefila), ale i tak to byla zkušenost k nezaplacení.

Pistole CZ P-07 ráže 9mm luger

Tak teda nevím, nebylo zkušeností pro tento den dost?! Ale tak jeden výstřel ze zbraně sem, druhý tam.. Tak si dáme ještě brokovnici.. Kluci mi říkají, že ‘kopne‘ více než kulovnice, ale jelikož už mi je vše tak nějak jedno, tak mi to ani nepřijde.. Tak to by bylo, první střelecká zkušenost, super!

Brokovnice IŽ-27 ráže 12/70

Zpětně bych chtěla poukázat na to, že žijeme jen jednou a co já vím, třeba už se mi nikdy nenaskytne možnost jít střílet na střelnici. Jsem ráda za to, že jsem tam mohla být a získat další zkušenost. Co si budeme povídat.. Překonání strachu se může jevit jako to nejtěžší, ale pokud se vám to podaří, budete cítit velkou hrdost a to vám může napomoci k cestě za sebedůvěrou a sebepoznáním.

Ještě si to shrneme. Fotografie mých ‘trofejí‘ – vystřelených nábojů. Ale bylo jich samozřejmě více! 🙂

Kdo jiný než vy? A kdy jindy, když ne teď?…

Lucka Stefani ♥

16