Každý se na místo, na kterém je teď, také musel nějak dopracovat. Nemůžeme tedy po ostatních chtít, aby jejich startovní čára byla tam, kde je momentálně náš průjezdný bod…

Na mySLi jsem tyto slova měla jednou, když jsem před spaním luštila Sudoku. Vzpomněla jsem si totiž na chvíli, kdy jsem byla v Holandsku a učila jsem Roos pravidla Sudoku. Pravidla jsem jí pomáhala pochopit přímo na samotné hře – v tabletu. Když už Roos měla vyluštěnou určitou část Sudoku, tak přišel brácha od Roos a začal povídat, jak to není žádná hra, nad kterou by musela přemýšlet, když se jí ukazují shody čísel, na které si klikne.

Jelikož mě ale to velice mrzelo, tak jsem se mu snažila vysvětlit, že se Roos teprve snaží pochopit pravidla. A že si myslím, že každý musí někde začít, aby se pak mohl posunout – on totiž argumentoval, že je to úplně jednoduchá hra a tyto nápovědy tuto hru zcela znehodnocují. Pak tedy přikývl a i když si myslím, že mé argumenty bral jedním uchem tam, druhým ven, tak už se přede mnou do Roos kvůli této hře nikdy nenavážel.

Další zkušenost, na které bych chtěla tento myšlenkový pochod ukázat je moje osobní zkušenost ve škole…

Je pravda, že jsem si o tuto výzvu tak nějak říkala, to si ale uvědomuji až nyní zpětně. Nastoupila jsem na vysokou obor IT a moje znalosti v této oblasti byly někde pod bodem mrazu.. Od studentů z vyšších ročníků jsem ale měla informaci, že to nevadí, že je tam mnoho takových..

No osobně jsem tedy pociťovala, že plavu, ale opravdu plavu v programování a všem takovým. A co teď?! První semestr jsem zvládla, ve druhém to ale začalo nabírat na obrátkách. Nakonec jsem jen díky pomoci spolužáků vytvořila program na předmět programování. Jelikož jsme si nějak s profesorem nesedli, tak jsem na zkoušku šla poměrně dost vynervovaná. Živě si pamatuji na ten pohled, když se mě zkoušející na konci zeptali, z jaké jdu střední a já se cukala a nechtěla jsem jim odpovědět.. Nakonec jsem odpověděla a oba profesoři zůstali sedět jako opaření. Jeden z nich mi pověděl, že jsem teda ‘asi opravdu‘ šla od úplné nuly a také to, že to musela být poměrně strmá cesta.. Zpětně člověka potěší, že nakonec  vše dopadlo dobře, ale v té době jsem psychicky velice trpěla. A jak už to tak bývá, nebyl to jediný ‘problém‘..
S těmito situacemi se setkáváme snad všichni a někdy i skoro každý den, ať už je ti ve škole, v práci nebo třeba ve sportu..

Proč tedy nedokážeme pochopit, že jsme i my také někde začínali?

Lucka Stefani ♥

19