Jedná se o situace, kdy někdo v mé přítomnosti řešil s další osobou nějakou prekérní situaci. No a já dobrák se o to s vámi teď podělím, pohodlně se usaďte, jdeme na to!

Čištění akvárka

Jednou jsem takhle byla u doktorky. Nějak jsme se bavily, jak se vede a tak. Zmínila jsem se, že jsem se nedávno vrátila z dovolené, odkud jsem jí přivezla kamínek pro štěstí. No a najednou se začala smát sestřička a říká doktorce „ne, že ten kamínek dáš do toho tvojeho slavného akvárka“. Nic mi tohle téma neříkalo, tak jsem to chtěla přejít. Když v tu chvíli to teprve začalo… 

„By ti chcípli jak minule, když jsi jim čistila akvárko savem.“ Počkat, slyšela jsem správně?! Pohled sestřičky mluvil za vše a já si uvědomila, že se opravdu něco takového stalo. Už jsem měla slzy na krajíčku, když v tu chvíli…. „A ty si fakt myslíš, že to bylo kvůli tomu savu? Už tam mám rybičky nové. Já už přemýšlela, že bych jim tam ten kamínek dala, takže myslíš, že ne?!“ Nezmohla jsem se na slovo a přišla další bomba „že tys jim ho chtěla ještě předtím vyčistit savem“. Já se sestřičkou záchvat smíchu, doktorka stále vážná „tak když to říkáš, tak teda asi ne. Tak já ten kamínek radši nechám tady v ordinaci“…

Už vidím jejího syna „a maminko, co se stalo rybičkám?“. „Víš Petříčku, asi jim vyhovuje špinavá voda, ta čistá jim neudělala dobře.“ 

Dveře

Známá nám volala, že jí nejdou otevřít dveře a nemůže se tedy dostat do bytu.. Dříve jsme její náhradní klíče měli, už tomu tak ale není. Příbuzného ale nenapadlo nic lepšího, než za ní vyrazit s tím, že se jí pokusí na místě pomoct. Při přípravě toho, co si s sebou vezme padlo slovo ‚krabice‘. První možnost, která mě napadla, byla, že do té krabice bude kromě nářadí balit ještě dalšího? Prý ale stačí jen ta krabice, nic se do ní dávat nemusí. V tu chvíli mě nenapadlo, na co by taková věc mohla být potřeba, a tak jsem se zeptala, na co že tu krabici tedy potřebuje?! S klidným hlasem mi odpověděl „kdyžtak to vyrazíme a dáme jí na dveře nějakou krabici“.

Představte si prosím vás vstupní dveře, které vám někdo v dobrém úmyslu (může taková situace vlastně nastat?) vykopne a aby vám dovnitř nekoukal každý kolemjdoucí, tak se ta díra provizorně zakryje krabicí Jako jo, smysl to dává, ale… No naštěstí to nebylo potřeba. Ten klíč byl sice poměrně omlácený, ale s troškou trpělivosti se dveře nakonec daly odemknout. Mám tušení, že z původního plánu by známá nebyla úplně nadšená…

Špatné menu

Tato situace se stala tento týden, takže je to hodně aktuální. S kolegy z práce chodíme na obědy do nedalekých restaurací. Pro jednu jsme se rozhodli také daný den. Jako vždy, všechno to zpočátku vypadalo v pohodě. Kolegové si objednali menu a já nějaké hlavní jídlo. Když přinesli polévku, tak se stále nic nedělo. Až když odnesli první talíř, tak se kolega zmínil, že si objednával jiné menu. Zpočátku jsme nechápali, ale šlo o to, že v jednom jídelním lístku někdo zapomněl vyměnit obědové menu a zůstala tam zřejmě včerejší nabídka. 

Kolega se odhodlaně číšnici v klidu zmínil, že si objednával jiné menu, ale že je to v pohodě, že on si nechá objednáno to ‚dnešní menu‘. Jen ať si raději projdou jídelní lístky, v některých mají založené špatné denní menu. Číšnice zvolila obrannou taktiku, že není možné si objednávat menu z jiného dne, protože takové jídlo se dnes nepodává. Kolega znovu opakoval, že je to v pohodě, jen ať si projde lístky, aby si ze špatného menu neobjednal ještě někdo další. Už už to vypadalo, že pointu slečna pochopila, ale bohužel. Opakoval se stejný scénář… Ale kdyby jen jednou, bylo to několikrát dokola! Zbytek kolegů a samozřejmě i já jsme se zuby nehty drželi, abychom se nesmáli nahlas. Chtěla jsem kolegovi pomoct, fakt jo, ale buďto by ze mě nevyšel ani hlásek nebo bych naopak vyprskla na celou restauraci. 

Řekla bych, že to byla věčnost, ale určitě minimálně 5 minut tento rozhovor probíhal. Slečna naštěstí nakonec pochopila původní pointu a hned poté šla zkontrolovat jídelní lístky. Jaké bylo překvapení, když opravdu v jednom z nich našla včerejší menu. No pobavilo nás to všechny, dokonce i druhý den jsme si z kolegy utahovali a to jsme šli do jiné restaurace. Až narazíme na stejnou číšnici, tak to určitě bude mít na talíři znovu  

Pište, sdílejte, věřím, že každý má nějaké takové super rozhovory,
ráda si přečtu právě ty vaše nebo vašich známých!
Kdo z vás čistil akvárko savem, nebo z dobré vůle
někomu rozkopl dveře?
Těším se na vaše komentáře

Článek (Ne)poslouchám cizí rozhovory se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Když to vezmu od mého dětství, tak mi jízda autem moc nevyhovovala. Nebylo mi dobře, i když jsem se na výlet sebevíc těšila, a tak se jen málo jízd obešlo bez zastávek na vydýchání a… však víte.

Gymnastika

V době, kdy jsem nastoupila do školy, tak jsem začala dělat gymnastiku, s tím byly spojené také závody. Závody se konaly téměř každý víkend a začátek býval v ranních hodinách, tudíž se vždy cestovalo autem. Někdy jsme jeli našim autem a vezli jsme někoho z oddílu, jindy to bylo naopak. Myslím, že v té době se mé problémy způsobené cestováním v autě zlepšily.

Úplně si pamatuji (a vůbec to neberte jako inspiraci), že jsme z celodenních závodů a brzkého vstávání byly s kamarádkou tak unavené, že jsme si párkrát dokonce daly šlofíka. Ležet na zadních sedačkách za jízdy není úplně nejlepší nápad, ale co chápu ještě méně je fakt, že jsme si tam vlastně vůbec dokázaly nějak pohodlně lehnout.

Autoškola

Ohledně autoškoly jsem psala celý článek, když to shrnu, tak jsem měla obrovské štěstí na autoškoláka. Když jsem měla první jízdu, tak jsem se přiznala, že jsem si za volant do té doby opravdu nikdy nesedla. Trpělivost autoškoláka byla klíčová, podle některých zkušeností, které jsem slyšela, by mě jiní asi už během jízd někam zakopali. Další zkouška zachování chladné hlavy, tentokrát z mého pohledu, přišla ve chvíli, kdy holku přede mnou na jízdách vyhodili. Vše ale nakonec dopadlo tak, že za 14 dní jsem si šla pro řidičák.

Co si ale budem… Kartička „jsem řidič“ byla fajn, jízdy byly o poznání horší. Sranda byla ta, že jsem následně jela jako au pair do Holandska, kde jsem každý den vozila Roos do školy, na kroužky a za kamarádkami. Tam teprve jsem se auta tak nějak přestala bát, prostě jsem už nemohla couvnout! Současně jsem v Holandsku měla první nehodu, kdy jsem při mém oblíbeném couvání zřejmě chtěla dobít baterky a nacouvala jsem do skříňky na elektřinu. Auto pak kvůli proraženému nárazníku, který byl promáčknutý až na pneumatiku, vydával opravdu děsivý zvuk – znělo to, jak kdyby se to auto mělo každou vteřinou rozpadnout na deset tisíc miliónů kousků. Nakonec se plast jen nadzvedl a auto bylo opět pojízdné. Ale teda nasednout do něj a jet, byl blbý pocit.

Nejhorší jízda

Pořád ale moje zkušenost z Holandska nestačí na to, aby se mohla nazývat jako „nejhorší jízda“, toto prvenství drží jízda jiná. Minulý rok jsme jeli na firemní konferenci a jelikož jsem potřebovala odjet dřív, tak nezbývalo nic jiného, než vzít auto. Cesta na místo byla v pohodě, problém nastal ve chvíli, kdy jsem jela pro kolegyni do města vzdáleného 30 minut (podle navigace). Jenže navigace nepočítala s mlhou, cestou do města jsem sice jela sama, ale málem se v jednu chvíli do auta nacpala srna.

Cesta zpět byla ale ještě děsivější, mlha v určitých místech zhoustla tak, že jsem neviděla nic. Vůbec nic! Ani přední kapotu auta nebo zrcátka. Jela jsem maximálně tak rychlostí chůze a prosila jsem, aby to už skončilo. Za pár chvil mě dojelo další auto, a tak jsem alespoň viděla, že zrcátka jsou stále na svém místě a máme v této prekérní situaci spojence. Po pár minutách se mlha naštěstí umoudřila.

Teď z jiného soudku

Aby to nevypadalo, že v případě, kdy jsem za volantem, by se všichni měli klidit z cesty. To určitě ne (teda doufám), jen psát o tom, jak je všechno sluníčkové by byla otázka pár vět. Navíc pokud cesta probíhala tak, jak měla, tak si člověk vzpomene pouze na to, kam jel, ale pokud jej na cestě něco nepřekvapí, tak o ní už za pár týdnů ani neví (teda vzpomene si na čerpačce, to jakože jo).

Dovolím si napsat ještě poslední moudro na závěr. A to je to, že si myslím, že každý by měl mít určitý respekt z řízení. Protože když takový respekt pomine, tak je pak řidič povětšinou méně ohleduplný k ostatním účastníkům silničního provozu a tady začínají vznikat problémy. Na články #najednotema se můžete podívat u Míši, Mayi, Ivet a Dany. Určitě se koukněte na jejich zpracování nejen dnešního tématu! Ještě bych nakonec ráda zmínila, že právě na dnešní den připadá mezinárodní den bez aut.

Předchozí články ze série #najednotema si můžete přečíst zde.

Jaké dopravní prostředky preferujete vy? Máte/budete si dělat řidičák?
A pokud řídíte, máte stejně jako já problémy s couváním a také
s podélným parkováním (nejsem v tom sama, že ne)?

Článek Auto jako (ne)přítel se nejdříve objevil na Lucka Stefani.