Zaprvé

Člověk to nerad přiznává, ale už jen přiznání je polehčující okolnost, ne? Tak tedy jo, to by bylo, ale je třeba s tím něco udělat. Jak už jste si mohli přečíst, tak jsem za život vyzkoušela celou řadu sportů. No a jak se říká, že si od odříkaného chleba dáme největší krajíc, tak to také dopadlo. Když jsem byla ve druhém semestru na vysoké, tak jsem zjistila, že si jako nepovinný předmět mohu zapsat téměř jakýkoliv sport. A tak jsem sáhla opět po gymnastice.

A #protožemůžu, tak každý čtvrtek od té doby chodím na hodinu a půl ‚lámat‘ svoje tělo do tělocvičny. Takový ten pocit, když vím, že jsem nějaký cvik dělala před lety jako na rozcvičení a ten samý cvik mám teď problém udělat. Jo tak pud sebezáchovy mi za ty roky teda jako vzrostl, ale je třeba vyzkoušet, co to moje tělo ještě dokáže A překvapilo, nejsem sice na takové úrovni, jako když jsem končila (kdo by to čekal), ale hýbu se, to je hlavní. Navíc jsem byla tak tvrdohlavá, že jsem se ‚na stará kolena‘ naučila araba (hvězdu bez rukou). Jde o cvik, který jsem jako malá neuměla.

Něco dalšího

Tak jedno by bylo.. Jako další sport jsem si zvolila brusle, protože proč ne. Máme tady v Budějcích pěknou stezku, takže když si odmyslíme zimu (nebo taky ne), tak je to pro mě ideál. Vybírám většinou ze dvou možností – 10 nebo 20 km. Pak jsem teda ještě párkrát jela něco mezi tím.. Jednou jsem se já blázen chytla nějakých cyklistů, jejichž tempo se mi zpočátku zamlouvalo… Na konci trasy jsem ale měla jazyk až na stezce a to mě čekala ještě cesta zpět

Do třetice

Cvičila jsem a někdy cvičím podle úžasných videí od FitFab. Víte co, ten kdo nechce chodit do posilovny a chce se sebou něco udělat, má jedinečnou možnost. Dříve jsem cvičila podle Jillian Michaels, teď vítězí FitFab. Jde o cvičební videa, které obsahují rozvcičku, cvičení a protažení a co víc? Jsou v češtině! Navíc teď Andy se svou super partou pracují na nové sérii – Stronger! Určitě to bude velké!…

Jak tohleto dopadne?!

No a jako poslední běh.. Jako malá jsem byla na závodech, pak jsem po ukončení závodní gymnastické kariéry tento sport také vyzkoušela. I když, spíše než běhu jsem se věnovala skoku do dálky, do výšky a vrhu koulí – ale samozřejmě tréninky zahrnovaly i běh. Pak to bylo takové nijaké, do běhu se mi prostě nikdy nechtělo, to už jsem raději šla na brusle nebo pouze na procházku. Nechápala jsem, co na tom všichni ostatní vidí.

V době, kdy jsem byla v Holandsku, tak jsem sem tam chodila běhat, dokonce jsem si zavedla i něco jako deníček uběhnutých vzdáleností. Jak rychle to vždy začalo, tak rychle nebo i rychleji to skončilo. Tentokrát jsem si ale řekla, že ne, že to prostě zkusím vydržet těch 21 dní a uvidím. (kdo by nevěděl, tak po 21 dnech si prý tělo vytvoří na aktivitu návyk a bude to brát jako součást) Ještě tedy 21 dní neuběhlo, ale dneska jsem se ‚z hecu‘ zúčastnila krátkého běžeckého závodu.

Závod za 3,2,1…

Šlo o závod s názvem #runjinak, jehož trať měřila 3,9km. Tento závod si vymyslel Tomáš Touha, který se chtěl takto střetnout se svými fanoušky. Pro Pražáky mám tip – 2x týdně má #runjinak trénink, tak pokud váháte, máte úžasnou šanci rozběhat se s někým, kdo tomu rozumí. Celkem se nás dnes na start postavilo 112, jakože WOW!! Každý ví, že se všechno lépe táhne ve dvou, proto běhám společně s mamkou a ani tento závod nebyl výjimkou. Myslím, že pro nás obě je tato vzdálenost tak trošku osobní, protože právě 4km v současné chvíli běháme. Zároveň by tento první závod měl být jakousi nově nadepsanou kapitolou našeho života. Doufám, že nám tento cíl vydrží co nejdéle a kdo ví, třeba někdy příště budete moct číst nějaký běžecký článek!

Pokud se vám článek líbil, budu velice ráda, pokud stisknete srdíčko pod článkem. Velice ráda si přečtu o vašich koníčcích, ať už sportovních či jiných! Můžete psát jakoukoliv zpětnou vazbu do komentářů, na FB nebo Instagram (@luckastefani).

P.S. Tento článek by mohl vypadat jako nějaká spolupráce, ale není tomu tak (škoda ale co se dá dělat). Jen jsem chtěla sdílet moje osobní pocity a názory.

Článek Sport vs. lenost se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

V Ostravě mám polovinu rodiny, proto jsem se rozhodla, že ještě předtím než mi začne škola, tak za nimi vyrazím na návštěvu. Šlo poměrně o spontánní rozhodnutí, ale ve výsledku toho nebylo ani moc na domlouvání. Jízdenky se dají koupit téměř z minuty na minutu a protože můžu a mám kde spát, tak nic nebránilo v mém odjezdu.

Na trase České Budějovice – Ostrava je možnost zvolit buďto cestu přes Prahu nebo přes Brno. Autobusem a vlakem nebo vlakem a vlakem. Zvolila jsem trasu přes Prahu, a tak jsem jedno čtvrteční ráno tedy nastoupila do vlaku a jela jsem směr Praha.

CESTOU NECESTOU

Cesta byla poměrně klidná, jen v úseku mezi Chotovinami a Olbramovicemi byla výluka, která způsobila zpoždění půl hodiny. Navazující spoj jsem ale měla naplánovaný až za hodinu a půl, a tak mi toto zpoždění nezpůsobilo žádný problém. V Praze jsem se jen došla podívat na Václavské náměstí a poté jsem vyrazila zase zpět na nádraží. Cestou do Ostravy jsem pak stihla ještě pár věcí do práce a pochopila jsem tak kouzlo ‘home office‘..

Do Ostravy jsem se dostala v odpoledních hodinách a hned po příjezdu na mě čekal odvoz. Po vydechnutí z cesty jsme vyrazili na procházku, během které jsem nalezla několik čtyřlístků. Druhý den jsem na blízkém místě nalezla dokonce pěti a šesti lístek.

Hukvaldy

Druhý den jsem dopoledne opět pracovala, ale odpoledne jsem se rozhodla, že někam vyrazím. Společně s prarodiči jsem vyrazila směr Hukvaldy. Cesta byla hodně perná a někteří málem museli jet na střeše autobusu – my jsme ale chytře nastoupili brzy, a tak jsme ukořistili místo k sezení.

Věděli jsme, že máme pouze dvě hodiny na procházku, ale já jsem byla ráda, že jsem vypadla z města. Jako první jsem zamířila do informačního centra, které se nachází v bývalé škole a taktéž rodném domě Leoše Janáčka. Zde jsem narazila na neskutečně milou paní. Vybrala jsem si turistickou vizitku a pár dopisů na výměnu. Při placení jsem se zeptala, zda má nějaké turistické razítka. To jste měli vidět moje oči, když ukázala na celý kufr s různými razítky.

Liška Bystrouška

Rozhodla jsem se, že alespoň dojdu k soše lišky a pokud bude čas, dojdu se podívat i na výstavu v budově infocentra. Bohužel cesta za liškou a předchozí nákup trvaly déle, než jsem myslela, a tak jsem se na výstavu již nedostala. Ukořistila jsem ale fotografii se sochou lišky. Byla zde postavena na počest uvedení Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v roce 1959. Liška, která se aktuálně nachází na bludném kameni, je již třetí sochou, jelikož předchozí dvě byly ukradeny. A pro zajímavost – model sochy se tiskl na 3D tiskárně (studuji IT, je to poznat, co? ).

Říká se, že tomu, kdo lišce pohladí ocas a bude si něco přát, se do roka přání splní. Jo, no tak tato informace se ke mně dostala až při zpáteční cestě autobusem – ale nevadí včera jsem přece našla čtyřlístky Na hrad Hukvaldy jsem se již také nedostala, ale prý jsem tam byla jako malá.. Každopádně i tak jsem si výlet velice užila.

To je pro tento článek vše, mám připravený ještě jeden článek, ve kterém se vydáme přímo do centra Ostravy.

Viděli jste čtyřlístek naživo nebo jste toho názoru, že nerostou
a na fotkách je nějak spojeno více trojlístků?

Článek Výlet Ostrava | 1. část se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Plánujeme

Začala jsem vyhledávat spojení a k mému překvapení spoje nejezdí nejezdí tak často, jak jsem očekávala. Každopádně se načasování dá přizpůsobit, a tak neváhám a plánuji.

Vyhledala jsem si informace, kde se vlastně vyhlídka nachází a na jaké zastávce je dobré vystoupit. Nalezla jsem Krňany – Rozc. Třebsín a následným dohledáváním ještě zastávku téměř u vyhlídky pod názvem Krňany – Teletín (tuto zastávku jsem šikovně zkomolila na Tetelín). Ono je ale někdy dobré podívat se, přes jaké jiné zastávky autobus jede, někdy to může ušetřit nemálo kroků navíc.

Cestujeme

V sobotu ráno jsme vyrazili vlakem směrem do Benešova u Prahy, cesta proběhla bez větších problémů. V Benešově jsme tedy přestoupili na autobus a jeli jsme směr vyhlídka.

Teda ne, počkat.. Je přece poledne, chtělo by to nějakou zastávku na oběd. Během cesty jsme vyhledali, že pokud vystoupíme na zastávce Krňany – Obec, tak bychom se měli dostat téměř naproti jediné hospody, která se široko daleko nachází. Zůstávala otázka, zda bude vlastně vůbec otevřeno, ale to jsme neřešili a nechali náhodě. Došlo ale k chybě ve výpočtu a po vystoupení z autobusu jsme viděli pouze rybník a domy. Jelikož jsme po cestě nezaregistrovali žádnou hospodu, rozhodli jsme se vydat stejným směrem, jako jel autobus.

A hurá! Podařilo se, nabrali jsme síly na cestu, která nás čekala. Milé překvapení přišlo během zjištění, že kdybychom se na stejné místo vydali o týden později, nebylo by nám do smíchu. Od následujícího týdne bude totiž hospoda na nějakou dobu zavřená. Objednali jsme si oběd a pití a po spořádání jsme vyrazili na vyhlídku.

Cesta vedla zpět do míst, kde jsme projížděli autobusem. Jelikož ale v těchto místech nejsou žádné chodníky, rozhodli jsme se opustit hlavní silnici a pokusit se najít žlutou turistickou trasu, která vede na vyhlídku. Prošli jsme lesem – a houby jsme nenašli, plazili jsme se přes pole a kdoví na kolik soukromých pozemků jsme vstoupili. Cesta v mapě vypadala na hodně dlouho, k našemu překvapení ale nalezení značky netrvalo až tak dlouho. Po žluté trase jsme šli už jen chvíli a poté jsme uviděli davy lidí (jo, možná to přeháním, ale oproti předtím jich tam bylo hodně), které mají zajisté namířeno tam, kde my, jelikož v okolí nic jiného není.

Vyhlídka Máj

Při cestě na vyhlídku jsme míjeli osoby krásně oblečené – prostě tak, aby jim to na fotkách slušelo. Poté jsme pohlédli na sebe a začali jsme se smát, ale co, prošli jsme si přece peklem, ne?! Když už jsme na vyhlídku dorazili, velice mě mrzelo, že všechny pohledy zastiňovaly stromy. Nakonec jsem si ale cestu našla a dokonce jsem také našla místo, na které se sice nějakou chvíli čekalo, ale pohled odtud stál za jakkoliv dlouhé čekání, protože WOW!

Pokochali jsme se, vyfotili jsme se a mířili jsme zpátky. V tu chvíli jsme ale zjistili, že autobus jede až za dvě hodiny a před ním nic jiného nejede. Jako první mě napadlo, že bychom mohli požádat někoho, kdo je na vyhlídce autem, zda by nás nesvezl do jiného města, odkud bude nějaké lepší spojení. Nakonec jsme tuto variantu zavrhli s tím, že se projdeme ještě po okolí a půjdeme směrem, kudy jede zpáteční autobus a někde pak nastoupíme. Vydali jsme se tedy na druhou stranu silnice, než na jaké se nachází vyhlídka.

Během cesty jsme ještě navštívili Teletínský lom (a pak že tu v okolí nic dalšího není). Následně jsme se dostali k další zastávce autobusu. Po zjištění, že stále máme hodinu před odjezdem, jsme pokračovali na další zastávku. Trošku oklikou, než kdybychom šli kolem silnice, ale nemuseli jsme se obávat, že dojde k nějakému karambolu.

Jakože vidlička

Během této cesty jsme si uvědomili, že v batohu celou dobu neseme medovník (dobře, ne já ale kamarád), ale problém byl ten, že jsme neměli lžičku nebo vidličku na jídlo. Jako praví cestovatelé jsme tedy vzali do ruky nožíky a začali jsme vyřezávat něco, čím by třeba mohlo být možné medovník sníst. Jenže, to bych nesměla mít nožík takový, že neuřízne nic jiného než maximálně nohu od houby – a to kdo ví jestli. Ve snažení jsme pokračovali dál a nakonec se nám něco podařilo vytvořit. No posuďte, budou z nás řezbáři?

Cesta zpět autobusem do Benešova byla bez komplikací, vlakem to už nebylo tak slavné. Po cestě nás stihla výluka z Veselí nad Lužnicí do Českých Budějovic. Doprava byla zajištěna autobusem, ve výsledku mě to bylo všechno jedno, ale okolí celkem prskalo – no a tomu se po náročném dni celkem blbě vzdoruje. Cesta autobusem tudíž byla pořádně záživná. Vedle mě přes uličku si sedl pán ‘stále nespokojený‘..

Pán stále nespokojený

Ten prskal, že je výluka, pořád na sebe upoutával pozornost tím, že něco vyřvával. Chudák jeho soused, protože po půl hodině, kdy se uklidnil, tak začal svoje moudra ‘šeptat do ouška‘ právě jemu Odnesla jsem si odtud pár poznámek, které ale zmíním až v nějakém následujícím článku. Domu jsme dorazili bez zpoždění myslím. Celý výlet se tedy vydařil na výbornou.

Navštívili jste vyhlídku Máj? Případně plánujete se tam vydat?
#protozemuzu

Článek Vyhlídka Máj se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

I když se mi to nelehko přiznává, jsem člověk perfekcionalista. Jo je to tak, ale není to o tom, že by na mě byl kladený nátlak zvenčí, je to ještě horší. Ten nátlak na sebe totiž kladu já sama… Horší to je třeba v tom, že jste s tou osobu, která klade nároky stále, nikam se před ní neschováte. No a v připadě, že náhodou přijde podnět zvenčí, je to jak kdyby se vám v hlavě usadil někdo, kdo vám stále připomíná svou přítomnost. Pokouším se s tím bojovat, ale nejde to tak úplně podle mých představ. No a ‘díky‘ všem těmto a další situacím se vystavuji stresu.

Stres, který mě žene dopředu

Hned ve chvíli, kdy jsem toto začala psát, tak mě napadl jeden příklad za všechny (kecám, víc mě jich v tu chvíli nenapadlo). Máme sice ještě prázdniny (na vysoké), ale zabrousím do školy, přesněji řečeno ke zkouškám. Jsem od začátku vysoké zvyklá na to, že se hlásím na první termíny, které profesor vypíše. Díky tomu hned na začátku zjistím, zda jsem předmět podcenila či nikoliv.

Jde o to, že čím více se blíží termín, tím větší nátlak na sebe kladu, ale zase tím více se snažím věci pochopit – ne jako v předstihu, kdy si čtu otázky a přemýšlím nad nesmrtelnosti brouka. A za touto zkouškou je vidina toho, že pokud to vyjde (samozřejmě to tak nemusí být vždy), tak budu mít o předmět méně na práci a hlavně mi to zajistí delší volno po zkouškách – delší prázdniny. A to se vyplatí!

Tady bych to na konec asi ještě ‘odhledčila‘. Protože většinou díky tomuhle stresu následně po opadnutí stresu trávím hodně času na záchodě… Tělo mi prostě vrací to, co mu svým chováním (myšleno stresováním) způsobuji.

Stres, který mě dokáže zastavit

No a pak je tu takový ten podvědomý hlásek ‘to nedáš, na to nemáš‘ , anebo naopak přijde zvenčí něco jako ‘kdo jiný by to měl zvládnout než ty‘. Když jsem něco takového slyšela dříve, opravdu to ve mě vyvolalo jakýsi blok a překonání toho bylo asi jako udělat araba – hvězdu bez ruky (jo, jde o věc, která mi přišla téměř nedosažitelná, protože v době, kdy jsem trénovala gymnastiku, jsem tento cvik nezvládla). Pak ale přijde tvrdohlavec a řekne si, že to prostě nějak jít musí (i na ‘stará kolena‘). No a přidá se trénování a ono to jde, právě asi ta tvrdohlavost mi v učitou chvíli chybí. Tady je tedy pravda, že se míchá stres se strachem…

Je pravdou, že dnes už se snažím si podobné věty nepřipouštět, ale.. Ony ty věty chodí další a další (možná by se dalo napsat, že se někdy vrací ty staré převlečené za nové) a v tu chvíli, kdy přijdou poprvé, tak mi zase postaví novou blokádu. Momentálně mám jednu větu, u které se snažím zbořit blokádu a je jím ‘ty u toho stejně nevydržíš‘. Po gymnastice jsem začala hledat něco, co by mě naplňovalo alespoň z části jako tento sport, ale nic jsem prozatím nenašla. A tak zkouším různé sporty a aktivity, ale postupně zjišťuji, že upnout se na jednu aktivitu stejně není nejlepší řešení. Věřím, že tímto přístupem postupně zbourám i tuto barikádu. Ano, určitě přijdou další, jako vždy, ale je třeba být připraven a díky tomu, že jsem jich už několik zbourala, tak věřím, že zbourám i ty další, protože existují jen v mé hlavě.

Protože chci

Všechno jsem to popisovala na svých zkušenostech a pocitech, pokud jste se v něčem také poznali, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů. A v případě, že bouráte jednu nebo i více barikád, tak je třeba si uvědomit, že je to vše jen v hlavě. Dopřejte si trošku klidu, barikáda povolí, protože si bude myslet, že ji nic neohrožuje a právě v tu chvíli udeřte a budete mít vyhráno. A když vyhrajete jednou, tak vyhrajete pokaždé, kdykoliv to budete opravdu chtít!

A jak vnímáte stres vy? Jak se s ním vypořádáváte?
Dejte mi vědět do komentářů

#protozemuzu
#protozechci

Článek Na mySLi | 05 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.