‘Pomoc podle mě neznamená slabost, možná je tomu úplně naopak.‘

Člověk, kterému pomáháme musí být dostatečně silný, aby pomoc přijal. Nebo pak ve chvíli, kdy pokládá nějaký dotaz, tak třeba i musí překonat strach z toho, že se na něco ptá. No a taky se může problematika otázky týkat i s obavou z odpovědi. Současně osoba na druhé straně mostu (ta, která pomáhá) musí být taktéž silná. Někdy je třeba celá hora empatie, někdy trpělivost k tomu, abychom určité osobě dokázali pomoci a někdy zase je třeba obojí najednou.

A tak ve chvíli, kdy pomáháte nějakému (třeba starému) člověku, tak ten dotyčný vlastně může a často je v nejistotě. Jednou jsem takhle šla pomoct odemknout vchodové dveře pánovi do paneláku. Starý pán, klíče v ruce, ale klíčová dírka bylo něco, s čím dlouhou chvíli zápasil. Nabídla jsem mu pomoc, odemkla jsem mu, poděkoval, ale hned dodal ‚a teď už běžte‘. V první chvíli mě to zaskočilo, ale když jsem se nad tím trošku zamyslela, tak se není vůbec čemu divit.. Protože co kdyby tam byl někdo a šel s ním dovnitř, pak se k němu hnal i do bytu.. Je to smutné v jaké nejistotě dnes nejen starší osoby musí žít..

Někdo se zase může cítit nesvůj ve chvíli, kdy se má na něco zeptat – no a to teda znám z vlastní zkušenosti. Třeba proto, že se obává, že položením té otázky bude vypadat jako totální hlupák. Ale v tuto chvíli by mělo platit, že pokud se zeptáme, můžeme jako blázni vypadat jen pár minut, pokud se nezeptáme, budeme za blázna celý život. A zároveň je třeba si uvědomit, že tím, že se na něco zeptáme, tak se můžeme zeptat na věc, kterou by rád věděl ještě někdo další, ale stydí se ještě více než my.

Jak na pomoc nahlížíte vy?

Článek Na mySLi | 04 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Domnívám se, že není člověk, který by následující situaci neznal.. Jsem si vědoma, že i já jsem říkala a někdy stále také říkám‘ kdyby to bylo na mě, udělala bych to jinak, ‘lépe’‘ .. To je sice super, ale myslím, že…

‘ Člověk dělá vše tak, jak nejlépe v danou chvíli umí‘ 

Osobně tomu už věřím, někdy je jen obtížné si to hned uvědomit.. Naopak je pravda, že jsem toho párkrát tak trošku využila.. Když jsem se učila na zkoušky – zejména na poslední, tak se mi do toho tak moc nechtělo. Pak, když jsem se odhodlala, tak jsem si poznámky sice začala číst, ale během čtení jsem usnula. Po chvíli jsem se probudila a říkala jsem, že bych asi měla pokračovat v učení, ale jen jsem mávla rukou a řekla, že člověk dělá věci tak, jak nejlépe umí a že pro mě je v tuto chvíli asi důležitý spánek.. Když jsem se pak podruhé probudila, tak jsem si nadávala, že jsem neměla být líná a měla jsem se zvednout a jít se učit.. Ale tak co, nakonec dopadly všechny zkoušky dobře

Úsměvné je, že během psaní tohoto článku jsem byla vystavena další situaci – zjistila jsem, že už se nadobro mohu rozloučit s navrácením památníku, protože jej ta daná osoba vyhodila.. Mrzelo mě to celou tu dlouhou dobu (několik let), kdy jsem v hloubi duše doufala, že se mi vrátí. Ale když teď vím, že prostě není, je třeba se pohnout dál.. No ale co jsem tím chtěla říci je to, že jsem si nakonec řekla, že prostě ta určitá osoba v tu chvíli jednala tak, jak nejlépe uměla.. V tomto případě je uvědomění si této skutečnosti bolestivější, ale jsem přesvědčena, že to tak opravdu je..

Navíc se nic neděje náhodou a určitě ani toto. Mám takový pocit, že bych si z této situace měla něco vzít, nějak se díky tomu posunout.. Poučení, které jsem si z této situace vyvodila je to, abych nelpěla na hmotných věcech. Jasně, ale prostě koho by to nezamrzelo, byly tam obrázky od lidí, od kterých je už nedostanu…  A také, že v případě, že se delší dobu něco nedá vyřešit, tak abych to nechala být.. Teda mě to dneska tolik mluví, otázkou je, zda si to vezmu k srdci a poučím se z toho, nebo dostanu nějakou další lekci…

Náhoda sem, náhoda tam

Když už jsme u ‘ náhod‘ , tak bych k tomu měla ještě jednu připomínku. Při poslední návštěvě Prahy jsem náhodou narazila na jednu paní..
Na chvíli se ještě pro úplnost vrátíme zpět do prosince 2017, kdy jsem při procházce na zemi nalezla padesáti korunu. Vložila jsem ji do peněženky a řekla jsem si, že tuto minci daruji dále někomu, kdo ji potřebuje více než já…

Čekání na správnou chvíli trvalo, ale určitě se vyplatilo počkat. Při průchodu obchodním centrem mě oslovila paní, která seděla na lavičce. Hned poté, co jsem k ní vzhlédla se mi začala omlouvat, že mě otravuje. Dále mě začala ujišťovat, že se jí nemusím bát, že mě pouze chtěla poprosit, zdali bych jí nemohla koupit rohlík s paštikou. Přesně v tuto chvíli jsem si uvědomila, že chvíle nalezené mince právě nadešla. Na první pohled paní, která zřejmě veškerý svůj majetek nosí v tašce položené na lavičce, se bála vyřknout jakékoliv další slovo a raději sklonila hlavu.

Přistoupila jsem tedy blíže a nabídla jsem se, že dojdu do nedalekého supermarketu a přinesu jí potraviny, o které mě žádala. Zvedla hlavu a ze zcela vystrašené paní se stala paní, která se opět začala omlouvat, že mě otravuje, ale zdali bych jí místo toho rohlíku nemohla koupit raději čistou vodu. Přikývla jsem na souhlas a paní mi v tu chvíli začala věnovat několik úsměvů a začala si se mnou více povídat. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že od rána ještě nejedla a že se momentálně potýká s jednou velice zákeřnou nemocí..

Pro někoho maličkost…

Po nějaké chvíli jsem se tedy vydala do obchodu, kde jsem nakoupila již zmiňované potraviny. Šlo mi hlavou, kolik potravin nakoupit, a tak jsem vzala žádané potraviny raději vícekrát. I přesto, že jsem vzala téměř plnou tašku potravin, ve výsledku se částka o tolik nepřehoupla přes onu padesáti korunu. Když jsem přišla zpět s nákupem, paní zcela vytřeštila oči a opakovala mi, že jsem opravdu měla koupit pouze vodu, že ten zbytek si nemůže vzít.. Ujistila jsem jí, že je to všechno pro ní, také jsem jí pověděla o mém dřívějším nálezu mince a paní se začaly zalévat oči slzami. Začala mi velice děkovat..

Celou záležitost jsem brala tak, jak přicházela, ale když jsem se nad tím zpětně zamyslela, začalo mi docházet, jakou asi hodnotu mohl mít tento den pro paní, která mě oslovila. Pokud mě někdo osloví a žádá mě o peníze, nerada je dávám, ale raději se nabídnu, že koupím nějaké základní potraviny. Důvod si myslím je zřejmý a jediné, co jsem tímto příběhem chtěla říct je fakt, že nic není náhoda a maličkostí je možné zasáhnout do něčího života…

Článek Na mySLi | 01 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.