Často člověk narazí, tentokrát to potkalo mě. Byla jsem doteď hodně (jakože fakt hodně) obětavá a snažila se lidem pomáhat. No a pak jsem nejednou v určité skupině lidí narazila na skutečnost, že je často problém, aby oni pomohli mně. No jako téměř nejvíc mě naštvala věta typu ‚to nemusím dělat, Lucka mi to stejně pošle‘. No tak koukej, jak končím s tím být poctivým blbcem a hledej si někoho jiného, protože tohle opravdu nemám zapotřebí. A tak jsem se na hodně z nich ‚vykašlala‘ a nechala je, aby si to vyřešili nějak jinak. Zpočátku se to ve mě teda hodně pralo, ale ve výsledku jsem to více méně dodržela. Pff, pardon, potřebovala jsem to jen ze sebe dostat.

Je čas…

Ale teď z jiného soudku.. S přípravou na státnice jsem ‚začala‘ někdy v září. Sháněla jsem si podklady pro otázky, přiipravovala jsem si dokumenty na moje výpisky. A tak přešel konec roku a já měla pořád to samé. Jediný pokrok, který jsem zařídila, byla úprava otázek – zejména z předmětů, které jsme neměli v studijním programu. Jinak je tedy pravda, že jsem tak nějak pracovala na bakalářce. Leden tu byl jak lusknutím prstu a mě začalo docházet, že ty poznámky za mě asi nikdo neudělá – protože doteď jsem zdrojem skoro všech poznámek vždy byla já. Spolupráce se zbytkem spolužáků byla asi taková, že jsem se zeptala, jestli budeme zpracovávat otázky a odpověď byla ‚je čas‘.

Začala jsem tedy zpracovávat otázky sama tak, aby jsem si pak už jednotlivé otázky mohla jen procházet a neřešit, že nemám nejmenší tušení, co vlastně má být pointou dané otázky. Díky tomu jsem zjistila, že s něčím budu fakt potřebovat pomoct, něco je jen o tom pochopit postup. A tím, že postup pochopím už teď, tak pak budu mít ušetřenou práci. Tak tedy, vzhůru do toho.

Vypracování otázek ke státnicím mi trvalo poměrně dlouho, ale tak nějak jsem je zpracovala v limitu, který jsem si stanovila. Učit jsem se začala v dubnu – měla jsem tedy dva měsíce, dokonce jsem měla pár dní jsem rezervu ve svém studijním plánu. První týden byl super, to jsem si říkala, jak to jde hladce, jenže mě čekaly otázky, které jsem téměř nechápala, ty jsem nechávala ‚chytře‘ na konec, že to nějak dopadne.

… začít panikařit

Dva týdny před státnicemi jsem začala tušit, že je něco fakt špatně. Spolužáci položili nějakou otázku – nejčastěji z těch, které jsem se ještě neučila – a já jen tiše koukala a moje tělo začalo mít stresové stavy. Týden před jsem měla probrané již všechny otázky a začalo velké opakování. Zde mi přišlo, že je všechno v pohodě, ale podle keců, které jsem si zapisovala, to až tak dobrý nebylo. Posuďte sami:

Prostě když je automat v přechodu, no.. Chápeme? – Jednalo se o vnitřní stav automatu.
Tak ať si ten mravenec jde kam chce, stejně ho zašlápnu.
Rychlost ptáka? Proč to mám jako počítat? Použiju to při psaní kódu?
Při domovní prohlídce dojdu zkontrolovat záchod, kdyby si tam pachatel něco schoval. – Fakt je ten, že to v těch poznámkách fakt mám!

Aby toho nebylo málo, tak ten týden před státnicema u nás začali strašit duchové. Klidně se učím a najednou někdo bouchá dveřmi. Nervózně vycházím na chodbu a křičím jména každého člena rodiny. NIC. Beru to s klidem, že to asi bylo u sousedů. Ale jakmile co dosednu, tak mi něco začne škrábat na dveře. Ale dost! Stačilo! Pár minut sbírám všechnu odvahu a otevírám dveře. A… Zase nic – ale fakt jsem to slyšela, doteď si to pamatuju.

Je to tady!

Den den nastal a já jsem poměrně v klidu. Teda to si myslím já, ale celé moje okolí na mě tak nějak vidí nervozitu. Až při cestě autobusem si uvědomuji, že je asi něco špatně. Vidím? Nevidím.. Dříve čitelné nápisy jsou pro mě dnes jen šmouhami. Tak snad je to jen nervozitou a únavou. Ještě před první zkouškou se v klidu bavím s profesory, zvrat nastává až ve chvíli, kdy usedám na jakési potítko. Uvědomění si reality na mě v tu chvíli prý poznali i profesoři. Ale dobrý, zvládla jsem to! Nesměla jsem sice zašlápnout mravence, naopak jsem si musela odvodit, kudy asi půjde, ale vyšlo to!

Měla jsem dva obrovské pomocníky

Styl psaní poznámek

Poznámky jsem měla psané na počítači, protože mít tolik toho všeho ručně, tak jsem zaprvé měla začít už v prváku a za druhé by mi nestačily ani všechny propisky z obchodu v celém městě. Technika, která mi zejména ke konci pomáhala byly kartičky. Jedna kartička = jedna otázka. Velikost papíru, kterou nebyl problém schovat do kapsy, a tak jsem si mohla opakovat kdekoliv. Poznámky jsem si na kartičku psala ručně, tudíž si tím člověk zase něco navíc zapamatuje. Výzva často byla, abych těch milion informací na tuto kartičku nacpala. Zejména mi to ale pomohlo, ujasnit si takový úplný základ ke každé otázce. Můžu jen doporučit.

Malá ‘rada’ na závěr

Nenechte se vydeptat lidmi v okolí, kteří vám řeknou, že když byste to neměli zvládnout vy, tak nikdo. Nebo zpětně to, že jiný výsledek, než uspěl/a nečekali. Nikdo neví, jak v danou chvíli budete mít jasnou mysl, nebo jak se rozhodne mozek, zle vám třeba po tom stresu vypne. Je tam tolik okolností. Jděte do toho s odhodláním a s respektem. V tu chvíli je to těžké, ale zvládnout se to dá, ale je k tomu třeba vědět, že víte – alespoň 2 věty. Nejde to umět všechno, ale je třeba mluvit a co nejvíce se snažit vypadat, že tušíte, o čem to mluvíte.

Článek Píše život | Státnice se nejdříve objevil na Lucka Stefani.