Pozdě, ale přece

Promovala jsem o rok a půl později, než bylo v plánu vzhledem k nástupu do prvního semestru. O rok se mi studium protáhlo z důvodu, že jsem ve druháku vycestovala do Holandska jako au pair. Byla to zkušenost k nezaplacení, kdybych se mohla vrátit v čase, tak tuto část ‘studia’ bych určitě neměnila.

Půl rok nyní na konci studia jsem prodlužovala kvůli bakalářské práci. Zpětně jsem ráda, že jsem na bakalářce strávila o mnoho času navíc, předtím jsem ale byla dost naštvaná. Byla moje chyba to, že jsem si zadání nenechala podepsat od vedoucího, který se zadáním nedělal problémy. Kdo ví ale, jak by to dopadlo, tedy spíš nedopadlo u obhajob..

Promoce

Promoce jsou už jen třešnička na dortu za celým studiem. A právě jako třešničku jsem tento den brala i já. Chtěla jsem si to užít a to se také povedlo. Událost, při které se sešla velká část mé rodiny pohromadě, za což jim ještě jednou z celého děkuji!

V pondělí jsem si nechala upravit nehty, vlastně udělat první gelové nehty v životě. První dva dny byly peklo, nedokázala jsem se skoro ani obléct, protože jsem měla obavy, že se mi nehet odlomí. Postupně jsme ale našly společnou řeč a v pátek bylo vše v pohodě. V den promocí si ráno ještě nechala natočit vlasy a bylo vše připraveno.

Sranda může začít

Zasedací pořádek a pak trošku zmatek, všichni jsme věděli, že ono to ale nakonec nějak dopadne. Nástup bych přirovnala k další závěrečné zkoušce, během kterého se ale potil spíš organizátor, než studenti. Pravá a levá strana, zástupy a nástupy, chůze do schodů nebo po koberci. Všechno jsme si vyzkoušeli, teda minimálně vždy alespoň jedna osoba, ostatní jí sledovali.

Hlavně nezakopnout!

Těsně před oficiálním zahájením nás upozornili, abychom nezakopli na koberci nebo na schodech. Co myslíte? Samozřejmě jsem měla na koberci štěstí a nějakým způsobem jsem jen zaškobrtla a k zemi jsem se neporoučela. Brala jsem to jako upozornění a ze schodů jsem měla respekt. 

Vyhlášené jméno absolventa, říct ‘slibuji’, převzít diplom, potřást rukou a zase zpátky na místo. Tentokrát prosím už žádné překvapení. Pobavily mě obličeje jednoho ze členů akademické obce, bylo vidět, že by dal cokoliv za to, kdyby mohl být kdekoliv jinde Nakonec nikdo nezakopl a všechno proběhlo hladce. Je pravda, že by to byla historka navíc, ale nevadí.

Jaké máte vzpomínky na podobné akce vy?
Ať už jako účastník, nebo jako divák?
A jak vůbec zvládáte aktuální situaci?

Článek Promoce se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Nechápu, jak může někdo tvrdit, že bakalář může být každý, kdo jen trošku chce. Je možné, že někde stačí jen trošku chtít a je to, ale já z vlastní zkušenosti si myslím, že to tak úplně není. Je pravda, že změna zdrávka-informatika byl trošku úlet, ale stejně. 

Téma

Dlouhou dobu jsem nevěděla téma, asi tak jako většina studentů (nebojte, nejste v tom sami). Zpětně chci jen říct to, že výběr tématu je důležitý, je potřeba aby vás téma bavilo, nebude to úplně fungovat v případě, že si vyberete prostě jakékoliv téma. Nakonec jsem téma měla, první bez zadávacího protokolu, abych si urovnala myšlenky, jestli opravdu toto téma chci psát a jak ho celé zpracovat. Jen ten zadávací protokol jsem odsouvala zbytečně dlouho, polovinu teoretické části jsem měla napsanou. Když tu zadávací protokol neprošel přes vedoucího ústavu…

Během společné komunikace padla například i věta, že celé téma Krádež virtuální identity můžu zahodit. Mám třeba čtvrtinu za sebou a zahodit to? Nepřichází v úvahu, prostě je třeba najít nějakou zlatou střední cestu. Skutečnost, že jsem měla už část práce napsanou, dokonce určitou osobu na univerzitě téměř naštvala. Prý jak mohu pracovat na něčem, co nemám zadané. Ale i podruhé bych to udělala stejně, mít alespoň část, abych věděla, že zpracovat to dané téma určitým směrem jde. Jen pro podpis bych si došla dřív…

Zadávací protokol

A začaly přicházet pokyny, co mám do práce zapracovat navíc. První to byla konzultace s policií, která kvůli jedinečným případům v tomto tématu nakonec nebyla možná. Pak to byl třeba nápad, ať reálně někomu ukradnu identitu – jakože si v teoretické části napíšu, že za to hrozí určitý postih a pak to provedu a ještě zaznamenám do bakalářky? Jo, tak to fakt nepřipadá v úvahu, díky fakt nechci! No a co takhle vymyslet nějaké zákony? Je pravda, že by to možná mělo nějaký přínos, ale studuji snad práva? A také třeba to, že informatika se mění tak rychle, že by to za krátkou dobu nebylo aktuální.

Nakonec z toho vzešel výzkum, téměř přesně to, jak to bylo předpokládané před těmi všemi výmysly. Měsíc a půl se něco řeší a výsledek žádný. Vlastně jsem ale zpětně ráda, že mi zadání upravovala a poté schválila stejná osoba, která mi nakonec práci také oponovala.

Prodloužení studia

Měla jsem na výběr, buďto bakalářku zkusím stihnout odevzdat za pár týdnů, nebo prodloužím studium. Nakonec jsem si vybrala prodloužení studia, měla jsem možnost jít v letním semestru pouze ke státnicím a v zimním semestru pak odevzdat a snad i obhájit práci. Byl tak čas soustředit se pouze na státnice a práci na bakalářce jsem mohla odsunout na dobu po státnicích.

Postupně jsem psala, hledala a hlavně ověřovala informace, zjišťovala nové a nové aktuality, kterých právě o tomto tématu nebylo zrovna málo. Skoro bych řekla, že tu čtvrtinu, kterou jsem měla před oficiálním zadáním práce, jsem téměř celou nakonec překopala.. 

Obhajoba nanečisto

Povinný prvek, který přišel asi dva měsíce před odevzdáním, byla účast na obhajobě nanečisto. Informace, která by se téměř k polovině studentů ani nedostala – ach ta organizace, zase nezklamala. Naštěstí jsem byla jednou z těch, kteří měli to štěstí a dozvěděli se tuto informaci poměrně včas.

A tak jsem si podle rozvrhu šla jedno páteční ráno vyzkoušet obhajobu. Vypadalo to v pohodě, otázky k tématu, zajímavé podněty. Ale samozřejmě jsou také výjimky a rýpavé průpovídky, na které bych už ale měla být po třech letech zvyklá… A nebo také ne, protože pak opakovaně zaznělo ‚víte, co, já to asi nechápu‘, chvíli jsem měla trpělivost reagovat na otázky, ale čeho je moc, toho je příliš. Naštěstí byla na každého počítaná pouze půl hodina, a tak to brzy skončilo. Výsledek, že by práce nebyla vhodná k obhajobě nepřišel, a tak jsem pokračovala dál k vytouženému cíli.

Odevzdáno

Bakalářku jsem odevzdala v termínu. První bylo potřeba odevzdat všechno na internet, pak až tištěnou formu práce. Nahrála jsem všechno do stagu, šla odevzdat práci a kde se vzal tu se vzdal, problém! Nahrané soubory byly vidět jen přihlášeným uživatelům a ani po znovunahrání se to nespravilo. Na studijním netušili, kde mohl být problém, a tak jsem napsala na IT oddělení univerzity. Bylo mi sděleno, že to je případně problém univerzity, že já jsem splnila vše, co jsem splnit měla, ale že to vypadá na větší problém než jen nahrání souborů. Řešit se to muselo až na rektorátu (tak co, alespoň nějaký vzrůšo, ne?), ale nakonec soubory byly přístupné už podle očekávání.

Práce je kontrolována na možné plagiátorství. Jediné shody s mojí prací byly v zákonech, jo ty jsem prostě neměnila, no.. Ale vtipné bylo procházet, jaké weby se ochranou osobních údajů zabývají. Shody jsem tak měla například s weby modelářství, stavebnictví, ale také třeba s webem pro dospělé Osobní údaje se opravdu chrání všude!

Obhajoba

Týden před obhajobou jsem dostala posudek vedoucího a oponenta. Oba posudky každopádně mojí bakalářku doporučovaly k obhajobě, to mě částečně uklidnilo. Ale i tak jsem v den obhajoby byla vystresovaná jak blázen. Komentovat to, že ze dvou osob, které práci četly, měl jen oponent možnost hlasovat o výsledné známce, raději ani nebudu.

V úvodu byla představena moje práce jako ‚Krádež virutální reality‘ – hmm, zajímavé téma, ale ne, fakt jsem si téma nezměnila. Přednesla jsem prezentaci, vyslechla si posudky z úst vedoucího a oponenta práce a pak přišlo na otázky. Vtipná otázka byla ‚Byla jste na obhajobě nanečisto?‘ Ehm, no musela jsem být, jinak bych nemohla práci odevzdat, žejo… Pak každý z komise navrhl známku (napsal jí na papírek) a mě poslali za dveře, že se poradí, jestli mám bakalářku obhájenou. Když si mě pak pozvali zpět, tak mi řekli, že ano, mám obhájeno, výslednou známku se dozvím o chvíli později. Známka mi byla jedno, hlavně, že to mám!

Poslední papírování

Spolužák v den obhajoby zjistil, že ještě musíme odevzdat tzv. Výstupní protokol, který říká, že ke škole nemáme žádné závazky. Na studijním v tu chvíli nebyli, ale milá slečna v knihovně nám formulář vytiskla (děkujeme!). A tak začalo nesmyslné shánění podpisů, nakonec se to nějak zvládlo. Vyřizování navíc, které ale bylo nutné jinak bych možná ani nemohla na promoce…

Bylo to náročné, jsem ráda, že je to za mnou.. Jak probíhaly
vaše obhajoby – ať už maturitních, bakalářských
nebo jiných prací? Prezentujete rádi něco před
ostatními? Jste také takový stresaři jako já?
Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu!

Článek Mise splněna | Bc. v kapse se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Často člověk narazí, tentokrát to potkalo mě. Byla jsem doteď hodně (jakože fakt hodně) obětavá a snažila se lidem pomáhat. No a pak jsem nejednou v určité skupině lidí narazila na skutečnost, že je často problém, aby oni pomohli mně. No jako téměř nejvíc mě naštvala věta typu ‚to nemusím dělat, Lucka mi to stejně pošle‘. No tak koukej, jak končím s tím být poctivým blbcem a hledej si někoho jiného, protože tohle opravdu nemám zapotřebí. A tak jsem se na hodně z nich ‚vykašlala‘ a nechala je, aby si to vyřešili nějak jinak. Zpočátku se to ve mě teda hodně pralo, ale ve výsledku jsem to více méně dodržela. Pff, pardon, potřebovala jsem to jen ze sebe dostat.

Je čas…

Ale teď z jiného soudku.. S přípravou na státnice jsem ‚začala‘ někdy v září. Sháněla jsem si podklady pro otázky, přiipravovala jsem si dokumenty na moje výpisky. A tak přešel konec roku a já měla pořád to samé. Jediný pokrok, který jsem zařídila, byla úprava otázek – zejména z předmětů, které jsme neměli v studijním programu. Jinak je tedy pravda, že jsem tak nějak pracovala na bakalářce. Leden tu byl jak lusknutím prstu a mě začalo docházet, že ty poznámky za mě asi nikdo neudělá – protože doteď jsem zdrojem skoro všech poznámek vždy byla já. Spolupráce se zbytkem spolužáků byla asi taková, že jsem se zeptala, jestli budeme zpracovávat otázky a odpověď byla ‚je čas‘.

Začala jsem tedy zpracovávat otázky sama tak, aby jsem si pak už jednotlivé otázky mohla jen procházet a neřešit, že nemám nejmenší tušení, co vlastně má být pointou dané otázky. Díky tomu jsem zjistila, že s něčím budu fakt potřebovat pomoct, něco je jen o tom pochopit postup. A tím, že postup pochopím už teď, tak pak budu mít ušetřenou práci. Tak tedy, vzhůru do toho.

Vypracování otázek ke státnicím mi trvalo poměrně dlouho, ale tak nějak jsem je zpracovala v limitu, který jsem si stanovila. Učit jsem se začala v dubnu – měla jsem tedy dva měsíce, dokonce jsem měla pár dní jsem rezervu ve svém studijním plánu. První týden byl super, to jsem si říkala, jak to jde hladce, jenže mě čekaly otázky, které jsem téměř nechápala, ty jsem nechávala ‚chytře‘ na konec, že to nějak dopadne.

… začít panikařit

Dva týdny před státnicemi jsem začala tušit, že je něco fakt špatně. Spolužáci položili nějakou otázku – nejčastěji z těch, které jsem se ještě neučila – a já jen tiše koukala a moje tělo začalo mít stresové stavy. Týden před jsem měla probrané již všechny otázky a začalo velké opakování. Zde mi přišlo, že je všechno v pohodě, ale podle keců, které jsem si zapisovala, to až tak dobrý nebylo. Posuďte sami:

Prostě když je automat v přechodu, no.. Chápeme? – Jednalo se o vnitřní stav automatu.
Tak ať si ten mravenec jde kam chce, stejně ho zašlápnu.
Rychlost ptáka? Proč to mám jako počítat? Použiju to při psaní kódu?
Při domovní prohlídce dojdu zkontrolovat záchod, kdyby si tam pachatel něco schoval. – Fakt je ten, že to v těch poznámkách fakt mám!

Aby toho nebylo málo, tak ten týden před státnicema u nás začali strašit duchové. Klidně se učím a najednou někdo bouchá dveřmi. Nervózně vycházím na chodbu a křičím jména každého člena rodiny. NIC. Beru to s klidem, že to asi bylo u sousedů. Ale jakmile co dosednu, tak mi něco začne škrábat na dveře. Ale dost! Stačilo! Pár minut sbírám všechnu odvahu a otevírám dveře. A… Zase nic – ale fakt jsem to slyšela, doteď si to pamatuju.

Je to tady!

Den den nastal a já jsem poměrně v klidu. Teda to si myslím já, ale celé moje okolí na mě tak nějak vidí nervozitu. Až při cestě autobusem si uvědomuji, že je asi něco špatně. Vidím? Nevidím.. Dříve čitelné nápisy jsou pro mě dnes jen šmouhami. Tak snad je to jen nervozitou a únavou. Ještě před první zkouškou se v klidu bavím s profesory, zvrat nastává až ve chvíli, kdy usedám na jakési potítko. Uvědomění si reality na mě v tu chvíli prý poznali i profesoři. Ale dobrý, zvládla jsem to! Nesměla jsem sice zašlápnout mravence, naopak jsem si musela odvodit, kudy asi půjde, ale vyšlo to!

Měla jsem dva obrovské pomocníky

Styl psaní poznámek

Poznámky jsem měla psané na počítači, protože mít tolik toho všeho ručně, tak jsem zaprvé měla začít už v prváku a za druhé by mi nestačily ani všechny propisky z obchodu v celém městě. Technika, která mi zejména ke konci pomáhala byly kartičky. Jedna kartička = jedna otázka. Velikost papíru, kterou nebyl problém schovat do kapsy, a tak jsem si mohla opakovat kdekoliv. Poznámky jsem si na kartičku psala ručně, tudíž si tím člověk zase něco navíc zapamatuje. Výzva často byla, abych těch milion informací na tuto kartičku nacpala. Zejména mi to ale pomohlo, ujasnit si takový úplný základ ke každé otázce. Můžu jen doporučit.

Malá ‘rada’ na závěr

Nenechte se vydeptat lidmi v okolí, kteří vám řeknou, že když byste to neměli zvládnout vy, tak nikdo. Nebo zpětně to, že jiný výsledek, než uspěl/a nečekali. Nikdo neví, jak v danou chvíli budete mít jasnou mysl, nebo jak se rozhodne mozek, zle vám třeba po tom stresu vypne. Je tam tolik okolností. Jděte do toho s odhodláním a s respektem. V tu chvíli je to těžké, ale zvládnout se to dá, ale je k tomu třeba vědět, že víte – alespoň 2 věty. Nejde to umět všechno, ale je třeba mluvit a co nejvíce se snažit vypadat, že tušíte, o čem to mluvíte.

Článek Píše život | Státnice se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Maturita

O průběhu maturity jsem na blog nic nenapsala – asi i proto, že jsem v té době blog neměla.. Ale asi bych o průběhu mohla pár informací napsat. Pro lepší pocit nejen těch, kteří aktuálně čekají na své výsledky a ještě je čeká ústní. Hodně živě si pamatuji, jak jsem přišla domů a začala jsem googlit nějakou anglickou větu, kterou jsem napsala do slohové práce z angličtiny. Samozřejmě špatně použité slovo a ještě předložka – několik chyb v jedné větě. V tu chvíli jsem přestala zjišťovat jakékoliv další informace o slohovce, protože jsem si myslela, že to bude pěkný průser…

Jaké bylo mé překvapení, když jsem dostala výsledky maturity a ze slohové části anglického jazyka jsem získala 100 %. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně ty výsledky asi nejsou úplně vypovídající. Zřejmě se bere celý pohled na práci, nikoliv pouze a jen jednotlivé malé části. Takže určitě všem, kteří si nejsou jisti a jsou nervózní, doporučím hlavu vzhůru.

Praktická část

Zřejmě každá škola má součástí získání maturitního vysvědčení také praktickou část. My jsme obhajobu práce měli v době mezi písemnými a ústními částmi zkoušky. Během prezentace se komisi představí téma práce a tím se z větší části prověří to, že jste práci vypracovali vy. Následně komise pokládá otázky, díky milé vedoucí jsem jednu stěžejní znala, a tak jsem se na ní připravila. Doporučím všem zjistit si různé takové hraniční informace k danému tématu.

Příklad z mojí práce – psala jsem téma Život s diabetem mellitem. Znala jsem druhy, funkci jednotlivých orgánů, jak působí léky, inzulín… No a otázka, kterou mi komise položila byla: „Datum světového dne diabetu“. V dnešní době má své datum mezinárodního dne téměř každá nemoc, no vlastně i jednorožci…

Ústní

Zde to bylo ještě o něco zajímavější. Jelikož jsem bydlela nedaleko školy, tak jsem byla jakýsi náhradník v případě, že by někdo v úterý odpoledne k maturitě nedorazil. No a co myslíte?! Samozřejmě kolem poledne jsem měla hovor, že mám do školy dorazit. V tu chvíli proběhla cestou do školy jakási nervozita, kdy jsem měla totální okno a tak nějak jsem uvažovala nad nesmrtelností brouka.

Ve chvíli, kdy jsem dorazila do školy, tak mi třídní učitelka oznámila, že nakonec dneska maturovat nebudu, protože ta osoba dorazila. Částečně se mi ulevilo, ale z větší části jsem už tuto zkoušku chtěla mít za sebou. Nakonec jsem šla druhý den dopoledne a vše ve výsledku bylo v pohodě.

Některým jde o známky, tak pro ně možná ty červené desky na vysvědčení budou mít váhu. Osobně jsem si odnesla modré, stejně mám modrou raději než červenou A popravdě, nikdy se mě nikdo na barvu desek nezeptal..

Státnice

Všechno výše popsané je jistou přípravou na státnice a bakalářskou práci. Právě státnice mě čekají tento měsíc. Tím že je to další stupeň studia, tak to není tak jednoduše prošlápnutá cestička, jako jsem měla předtím – nemám otázky vypracované z hodin, je toho víc a je to náročnější. Dalo se to čekat a určitě jsem si vědoma toho, že existují několikrát náročnější obory a školy.

Teď už to chci každopádně dokopat do konce, když už jsem blízko cílové čáry. No ale je tu ještě ALE. Státnic se budu účastnit, obhajoby bakalářky se tento semestr neúčastním, jelikož ji nemám dokončenou. Ohledně bakalářské práce přijde ještě nějaký článek, protože to je kapitola sama o sobě

A co vy a maturita? Máte ji za sebou, čeká vás nebo čekáte na výsledky?
Nebo nemáte v plánu maturitu skládat?
Budu ráda za reakce v komentářích

Článek Píše život | Maturita se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Kryješ si záda?

Tak teď vám popíšu takový menší fail. Po roce od migrace blogu se mě zeptala holka, která pojede do Holandska na to, co všechno je třeba před odjezdem vyřídit. Jo, to mám podrobný článek, počkej a pošlu.

A nebo taky ne…

Soubor feed.xml, který jsem si nechala vyexportovat, obsahoval články až od doby, kdy jsem byla v Holandsku – WHAT?! Blog na wix.com zrušen a kde já to teď najdu?! Chvíle ticha za články, které mohly pomoci někomu dalšímu. Články jsou dohledatelné ještě přes google vyhledávač, v tom vidím určitou šanci, ale asi po navštívení dvou stránek se naděje pomalu ale jistě vytrácí. Stránka není archivovaná, a tak jsem se snažím vymyslet, co dál. Jeden ne úplně celý článek nacházím v chatu a se zbytkem se loučím. O své ‘ztrátě’ se jdu svěřit prvnímu člověku a…

Záloha

Jakmile začínám své pocity říkat nahlas, přichází další nápad – naděje, tentokrát dokonce nadějnější než ta předchozí. Před wixem jsem přece měla blog na blog.cz, takže jestli to tam nezrušili, mohly by tam články být. Načítání stránky mi přijde, že trvá neskutečně dlouho, ale.. Díky skutečnosti, že blog.cz nic nemaže, mám štěstí a články nacházím! Ani si nedokážete představit, jakou radost mi nález udělal!

No a poučení?

Záloha, záloha zálohy a možná ještě do třetice záloha zálohy zálohy…

Jsem si vědoma, že šlo ‘jen o články‘,ale podle mě to bylo znamení. Stejnou věc jsem řešila pár dní předtím s jinými webovými stránkami no a teď budu připravovat otázky ke státnicím a psát bakalářku, tak tam bych to už asi hodně oplakala..

V současné chvíli tedy uchovávám soubory na několika místech, pravidelně – minimálně po zpracování dalších informací – ukládám na disk v počítači, na úložiště a ještě pro jistotu na flash disk Trošku si říkám, jestli to není už paranoidní, ale jistota je jistota.

Mám takový pocit, že mnoho z nás si zálohuje například fotografie. Osobně si často říkám, že zbytečně ukládám všechny fotografie z dovolené, že by bylo lepší je probrat a až poté zálohovat… Pořád věřím tomu, že se k tomu jednoho dne dostanu Ale tak alespoň to mám zálohované, ne?…

A tak mě napadlo, jak jste na tom se zálohou vy? Jaké soubory zálohujete?

Článek Záloha dat se nejdříve objevil na Lucka Stefani.