Učím na jedné škole, ve dvou budovách

V posledním školním článku jsem psala o tom, že ze tří škol, respektive dvou škol a tří kolektivů už budu pouze ve dvou kolektivech. To i po třech letech platí, stále stejné školy, víceméně stejné kolektivy. Dokonce i jedna třída, která nastupovala společně se mnou, bude v příštím školním roce maturovat! Celou dobu to táhneme společně, dokonce už si dovoluji tvrdit, že s větším pochopením a méně vzájemným neporozuměním. Ale raději se neptám takto přímo žáků, mohla bych dostat odpověď, kterou nečekám.

Učím sebe, učím ostatní

Původní plán dvou škol společně tvořil přibližně celý úvazek, ale já se jedné školy vzdala, tak jsem řešila, co se zbývajícím časem. Teda popravdě, moc dlouho jsem to neřešila, protože se to tak trošku vyřešilo samo. A tak teď kromě toho, že učím žáky, tak se učím novým znalostem a dovednostem já. Zpočátku to bylo poměrně klidné, teď dva úvazky začínají poslední dobou narážet na jisté limity. Tak nějak jsem pochopila, že člověk nemůže být na dvou místech najednou, nebo takhle… Vlastně někdy i může, ale pak není efektivní.

Podívala jsem se za hranice Evropy

Přítel (ehm) si konečně zařídil pas, a tak jsme toho chtěli využít na letní dovolenou. Mnoho nabídek bylo v Evropě, ale když už byl ten pas, tak jsme hledali trošku dál. Nakonec to o moc dál nebylo, ale mimo Evropu jsme se podívali. Zavítali jsme do Tuniska, podle popisku to měla být Djerba, ale bylo to trošku mimo ostrov.

Stihla jsem říct první i druhé “ano”

Loni v létě jsem po symbolickém plnění úkolů a prvním “ano” dostala prstýnek. A před pár týdny jsem řekla před rodinou a kamarády “ano” podruhé. Tentokrát takové, které změnilo kromě mého rodinného stavu i mé příjmení.

… slavila Vánoce mimo domov, pořídili jsme si nové auto, odučila jsem několik workshopů pro učitele, vedla jsem kroužek programování pro děti, začala jsem pracovat s 3D tiskárnou, zaregistrovala jsem si ETU do Anglie, měla jsem několik rozluček se svobodou, velkou část svatby jsme si připravili sami…

Bylo toho mnoho, zpětně si říkám, že něco stojí za to znovu se k tomu vrátit a sepsat, ale nechci nic slibovat. Po poslední odmlce už vůbec ne…

Tak zase příště!

Článek A tak se to stalo… | Změny na všech frontách se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Sobota

Ještě před opuštěním Holandska navštěvujeme město Arhnem, kde měl v roce 2003, jakožto první DJ na světě svůj vlastní koncert Tiësto. Přítel jeho koncert zná z paměti a když viděl, že jedna z cest vede přes toto město, bylo jasno, kudy naše cesta povede.

U stadionu se také zastavujeme v mekáči, protože si při poslední návštěvě přítel oblíbil jeden burger. Já si objednávám happy meal a dokonce díky aplikaci máme zdarma nugetky. Na poslední chvíli si vzpomínáme na rest, který jsme málem zapomněli odbavit, a tím jsou pohledy. Nebylo nám umožněno zakoupit pouze potřebný počet známek, ale museli jsme si koupit celý arch. Potřebovali jsme tedy ještě druhou část, kterou byly právě pohledy. Teda sehnat v obchodním centru pohled se zdálo být nemožné, nakonec nás zachránila jedna slečna, která nám pár pohledů ukázala. Úkol splněn!

Dinant

Dnešní zastávka a výlet po cestě je plánován ve městě Dinant, který je rodným městem Adolpha Saxe, jenž je vynálezcem saxofonu. Na toto město jsme dostali doporučení, které rádi předáváme dál. Kvůli vysokým teplotám a nedostatku času nezvládáme všechny místní památky, ale alespoň nám to dává důvod se sem ještě vrátit.

Máme štěstí a z města si odvážíme ulovenou památeční bankovku. Dáváme si místní wafli a v obchodě s čokoládou kupujeme nejen jí, ale také se občerstvujeme kávou. Parkování jsme zvolili nedaleko centra u nádraží.

Asfaltem nám Belgie připomíná Česko, teda možná mají dokonce horší stav silnic než my. Ano, opravdu si něco takového dovoluji tvrdit. Tak děravou cestu by jim mohl kdokoliv závidět, nebo naopak?! Ještě varianta, která se nabízí je ta, že jsme na cesty celou cestu neměli štěstí.

Neděle

Protože se na nás střídání mezi teplejším a chladnějším prostředím podepsalo, konec prvního týdne dovolené věnujeme odpočinku. V průběhu dne se převážně zdržujeme na ubytování a pouze navštěvujeme náměstí v městečku Dudelange a plánujeme další dny.

Pondělí

Plánem je návštěva hlavního města, kde u jednoho parku prodává kávu Čech. Stánek se nachází nedaleko dětského hřiště, ehm, no spíš zábavního parku bych řekla. Kolem poledne s unaveným drakem v kočárku vyrážíme vstříc obědu. Na stejném místě jsme byli loni, přítel si chce znovu pochutnat na Lucemburském salátu. Já jsem letos měla Caesar salát a loni knedlíky.

Po výborném jídle se vydáváme do centra. V průběhu kochání se pokukujeme po památeční bankovce, kterou bychom rádi ukořistili i zde. Web s vydanými bankovkami se nám podařilo nalézt, ale k naší smůle neexistuje nápověda, kde bankovku hledat. Čas kvapí, a tak se vracíme zpět na ubytování. Zítra nás čeká znovu cesta za hranice, ale tentokrát s návratem zpět do Lucemburska.

Pokračování se už připravuje, bude již brzy.
Líbil se Vám článek? Můžete to ukázat srdíčkem níže.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Holandsko a Lucembursko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Středa

Jelikož máme obavy z aktuálního počasí, tak na poslední chvíli ještě rušíme, respektive přesouváme schůzku se známou, kterou znám z dob, kdy jsem v Holandsku byla jako au pair. Místo aktivního dne tak nastává nařízený odpočinek, který ale vítáme s otevřenou náručí. Chladné dny nám daly zabrat. Nařízený proto, že nám ráno přichází varovná zpráva, že všichni mají zůstat v budovách a volat tísňovou linku pouze v život ohrožujících situacích. 

Do námi obývané oblasti se žene letní bouře Poly, jenž prý nemá více než sto let obdoby. Červené varování je to nejvyšší, které může v tomto případě nastat a přesně to také zažíváme. Jelikož pobýváme v podkrovním bytě, tak jsou vítr a déšť slyšet a je možné pozorovat stromy téměř se klanící k zemi. 

Všichni v našem okolí jsou v pořádku, i když následky ovlivňují mnohé. V průběhu dne se postupně mění varování na oranžové a následně na žluté. Až při poslední zmíněné barvě se odhodláváme vyjít z bytu a jet do nedalekého obchodního centra. Jednotlivé obchody ve středu obvykle zavírají v 18h, takže stíháme zařídit jen nejnutnější. 

Čtvrtek

Původní středeční plán je uskutečněn ve čtvrtek, je jím návštěva hlavního města. Z Naardenu se na kole vydáváme do Weespu a odtud vlakem do stanice Amsterdam Centraal. Máme trošku obavy, jakou neplechu v tomto městě včera zanechala Poly. Z videí na sociálních sítích to vypadá, že se z toho město nějakou dobu bude vzpamatovávat a my pravěpodobně jedeme vstříc chaosu.

Jízdenka 

Zpáteční jízdenka vychází na 7,8 €/osoba v případě, že si koupíte online jízdenku. Pokud si raději chcete koupit tištěnou jízdenku, zaplatíte o euro navíc. Ale pozor, online ticket si musíte vytisknout, případně potřebujete mít možnost zobrazit si v zařízení náhled jako na počítači (to nemám vyzkoušené, protože Safari…). Pokud se někomu tisk nepozdává, může zvolit cestu, kterou jsme se nakonec využili my. Stáhli jsme si aplikaci, do které je následně možné lístky nahrát. Na jednom zařízení (v jedné aplikaci) je možné mít nahrány lístky více osob.

Vzhůru do města

Naše obavy potvrzené nejsou, všude plno turistů, snad všechny stánky a místa se zdají, že včerejší bouři již nepamatují. Jediná místa, kde vnímáme rozdíl, jsou odpadky na některých ulicích a v některých kanálech a dva spadnuté stromy. Neříkám ale, že bouře Amsterdamem neprošla, naše cesty vedou pouze částí centra, tudíž je pravděpodobné, že záběry jsou z jiných částí. 

Nejprve se v tomto městě stáčíme doleva, kde se v nedalekých uličkách nachází Red Light District. Přijde mi, že je to typické místo pro toto město. Od mé poslední návštěvy je tu méně živo, možná kvůli času, ve kterém přicházíme. Také poměrně nedávno vzešla v platnost nová pravidla týkající se turistiky v této oblasti. Jedná se omezení velikosti skupinek a trasu, kterou průvodci s turisty procházejí.

Centrum města procházíme křížem krážem, dostáváme se tak na Bloemenmarkt, kde ochutnáváme veškeré sýry od různých výrobců, jejichž obchody se na místě nacházejí. Dále si dáváme typickou Van Stapele a před odjezdem z města také nezapomínáme na hranolky.

Místo, které určitě doporučujeme, zejména pak milovníkům kávy je kavárna Screaming Beans. Nejen, že si neskutečně pochutnáte na jejich kávě nebo Chai latte, ale tak příjemnou a bezprostřední atmosféru jsme snad nikdy nikde nezažili. S baristkou kecáme několik minut, radí nám, jak máme doma správně našlehat mléko na latté art a dostáváme ochutnávku kávy, kterou jsme si vybrali. Doporučujeme!

Náročná je cesta zpět na kole se všemi nakoupenými dárky. Předtím jsem na kole měla tašky, do kterých bylo možné cokoliv odložit, tentokrát na kole žádné tašky nemáme, proto všechno táhneme na ramenou. Cesta ubíhá poměrně rychle, takže zanedlouho už tašky shazujeme a začínáme odpočívat po náročném dni. Atmosféru jsme nasáli snad všemi smysly (víte, jak to myslím), a to jsme v žádném coffee shopu nebyli.

Pátek

Poslední den před odjezdem je klidnější, doháníme návštěvu, kterou jsme ve středu rušili. Z návštěvy v sousedním městě jedeme přes pláž do přístavu. Tam máme domluvený oběd s Roos (slečna, o kterou jsem se dříve jako au pair starala). Výborný Club sandwich zapíjím bezinkovou limonádou.

Na odpoledne máme domluvenou jízdu na lodi, jenž patří rodině, u které pobýváme. Tří hodinovou plavbu skrz město Naarden prokládáme návštěvou města a zmrzlinou. Ve městě je typické muzeum Učitele národů. 

Večer už jen balíme, protože zítra nás čeká další cestování
a pokračování v naší cestě po Evropě.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Holandsko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Pondělí

Nový týden začínáme snídaní v částečném spěchu, abychom zakoupenou jízdenku využili na plné obrátky. Oldenburg totiž dnes vyměníme za Hamburk. Jedna jízdenka, která vyřeší nejen naší cestu do Hamburku, ale můžeme se na ní svézt také městskou hromadnou dopravou. Zádrhel je ten, že v našem termínu platí jízdenka až od 9 hodin, takže bereme první autobus na nádraží a pak už nás čeká cesta vlakem. Při přestupu v Brémách doháníme ranní kávu, kterou si sirupem dochucujeme podle vlastní chuti a po celkových dvou hodinách cesty se dostáváme na nádraží v Hamburku.

Jízdenka

Niedersachsen-Ticket dostačující na námi plánovanou trasu do Hamburku stojí 25 € za první osobu, druhá osoba na jízdence platí 6 € a každá další (až do celkového počtu 5 osob na jednu jízdenku) je za 5 €. A to se vyplatí! V našem termínu od pondělí do pátku jízdenka platí od 9 hodin, o víkendech už od půlnoci. Od 6.7. do 16.8. pak vzhledem k letním prázdninám v Německu jízdenka platí vždy od půlnoci do 3 hodin do rána následujícího dne. Nejen, že jízdenka platí na vlaky, ale je možné se na ní přepravovat i v městské hromadné dopravě.

Hamburk

Na letní dovolenou mám plnou tašku kraťasů a letních šatů, ale s dlouhými kalhotami jsem počítala až v Alpách. Zlatou střední cestou se tak pro dnešek jeví dlouhá sukně, jenže… Přístavní město a sukně to není úplně ideální nápad, tady někdo zapomíná přemýšlet. Ale zase vzdušnější oblečení jsem si vybrat nemohla, prostě blondýna.

Předpověď hlásí den bez deště, ale opak je pravdou, při cestě k přístavu nás doprovází studené kapky deště. Po cestě obdivujeme místní architekturu, navštěvujeme obchody a já velkou část výletu chytám sukni, někdy více, jindy méně úspěšně. Sice máme jízdenku na městskou hromadnou dopravu, ale záhadným způsobem se ve chvíli, kdy máme v plánu vyrazit směrem k vlaku ocitáme v ulici vedle nádraží. Místní nádraží je velkolepé, připomíná mi záběry z Harryho Pottera, jehož suvenýry jsou snad v každém obchodě. Také mám pocit, že jsem na nějakém podobném nádraží už byla, ale doteď nevím, zda to bylo ve skutečnosti nebo v nějakém snu.

Příjezd máme vypočítaný tak, abychom se stihli vrátit na večeři, kterou máme plánovanou v místní restauraci. Specialitou jsou takzvané Flammkuchen, tedy tenké těsto s vybranou oblohou. Známí nám sdílejí také informaci, že tento pokrm vznikl tak, že pekař potřeboval zjistit, jaká je teplota pece, proto do ní vložil část těsta a podle délky pečení určil, zda a případně jak je potřeba teplo upravit. Vzhledově připomíná pizzu a pochází z Alsaska, tedy východní části Francie sousedící s Německem. Právě ve Štrasburku jsme loni poprvé tento pokrm ochutnali.

Úterý

Plánovaný ranní budíček nevychází podle představ, ale i tak se na cestu vydáváme poměrně brzy. Dnes je na programu přejezd do Holandska, návštěva města Giethoorn a delfinárium. Hned na hranicích potkáváme první typický nizozemský mlýn, tím ale tato přehlídka na dlouhou dobu končí.

Zajímavé mi připadá to, že v nočních hodinách je na dálnici povolená rychlost 120 km/h, přes den je tato hranice o 20 km/h nižší. Každých 100 metrů je umístěná značka s označením toho, na jakém kilometru se nacházíte a také informace o maximální povolené rychlosti.

Giethoorn

Pochmurné počasí nás doprovází i v dalším státu. Návštěva města je sice rychlá, ale i tak začínáme nasávat místní atmosféru. Typickou lodní dopravu zažíváme z jiného úhlu při přejezdu zvedacího mostu. Poté už nám nic nebrání vybrat se na cestu směrem k hlavnímu bodu dnešního dne. 

Delfinárium

Byla jsem tu před šesti lety, jsem tu zas. Není to typické delfinárium, kde zvířata bývají výhradně v bazénech. Zde mají otevřený prostor a mně osobně místní prostředí uchvátilo. Přírodní a přirozené prostředí je znatelné také na kvalitě vody, která je ovlivněná okolními vlivy a teplotami. Doporučuji koupit vstupenku online, my jsme je získali za téměř poloviční cenu.

V parku mají telefon, který převádí zvuky vydávané delfíny na námi slyšitelné. Lze tak odposlechnout hned několik rozhovorů těchto úžasných zvířat. Stíháme většinu představení, při kterých jsou zmíněny jejich typické vlastnosti a dovednosti, bohužel všechno ale v holandštině. Před odchodem se loučíme s delfíny, kteří zrovna dostávají večeři.  

Poslední cesta nás čeká do městečka Naarden, ve kterém jsem strávila téměř rok svého života. Po večeři ještě vyrážíme pozdravit část rodiny, dáváme si zmrzlinu a dostává se nám okružní jízdy po okolí s výhledem na již zmiňované mlýny. No a pokračování zase příště…

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Německo a Holandsko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Plánování začalo už několik měsíců dopředu, ale pouze tím, že jsme si předdomluvili místa, kde složíme hlavu. Loni naše cesty vedly do Lucemburska, tam letos máme namířeno také, k tomu ještě navíc Německo, Holandsko, Švýcarsko a Rakousko. Výhoda je ta, že na všech místech kromě posledních dvou jmenovaných máme nějaké zázemí a známé. Poté ale přípravy pomalu utichly až téměř do posledního týdne, kdy jsme pomalu ale jistě s přípravami začali.

Sobota

Naše první cesta vede do Německa, je to ta nejdelší cesta zdolaná během jednoho dne, která by nás měla čekat. Startovní čára a stejně tak i cílová je postavená v Jihlavě. Odtud se tedy v sobotu v 10 hodin vydáváme do severního Německa. Očekávaná délka trasy je necelých 800 km, tedy skrz velkou část Německa, ale po dálnicích. 

První zádrhel nás čeká ještě před přejezdem přes hranice, plánovali jsme oběd v českém mekáči. Kilometry do hranic ubíhají rychleji než vidina naší šance na českou svačinu. Přes hranice přejíždíme ani nevíme jak, i když kecám, protože na poslední chvíli vypínáme na navigaci upozornění na radary a policii. A tak jsme se po přibližně třech hodinách cesty rozhodli pro zpracování doma připravené svačiny. Ne, nejsme správní Češi, ani řízky ani toasty u nás nenajdete. Vzhledem k potřebě úklidu lednice bylo rozhodnuto, že si uděláme závitky. Tak jsme do těla místo jídla na přepáleném oleji dali něco zdravého. 

Problém na první zastávce

Při výjezdu z odpočívadla na nás ale čeká další nemilé překvapení, přestala nám fungovat naše navigace Waze, vlastně celé CarPlay. Ještě, že máme v dnešní době ty internety, s mým úžasným orientačním smyslem bychom místo v Německu skončili někde ve Francii. Dočasným, ale ne zcela uspokojivým řešením je spuštění interní navigace. Jako správní ajťáci jsme se rozhodujeme pro postupné vypínání různých služeb, restartování zařízení, ale bez výsledku. Po nějaké době zkoušíme internety a s problémem se svěřujeme strýčkovi Google, ten z našich příkazů také není moc moudrý, rady byly stále jedny a ty samé. 

Snahu ale nevzdáváme a probíráme se k uspokojivějším návrhům řešení našeho problému. A nakonec jsme ho našli, restartovat rádio, ale ne jen “na oko”, ale pořádně. Krásných 15 vteřin podržení vypínacího tlačítka a voilà, jsme zpět.

Čím severněji se nacházíme, tím horší nám připadá počasí. Plánovanou trasu zakončujeme v německém městečku Oldenburg, ve kterém nás zítra čeká snídaně a prošmejdění blízkého okolí. Nakonec s námi do města přijelo i pěkné počasí. Ještě před ulehnutím do postele jsme si stihli zahrát dvě stolní hry, a to karetní Abluxxen (Linko) a poté Magic Maze, který nás bavil nejvíc.

Neděle

Ráno je možné zůstat v posteli déle než obvykle, to vítáme s otevřenou náručí, a to ještě nevíme, co nás dneska čeká. Cesta na kole na snídani trvá několik minut, jedná se o první z mnoha cest, které jsou pro nás dnes na kole připravené.

Koffie Kliek (respektive Appeltje Café & Pâtisserie Oldenburg) nabízí útulné prostředí a je nutné mít rezervaci. Dali jsme si Classic Breakfast a pancakes – radost pohledět. 

Spokojení se vydáváme napříč městem, jediná nevýhoda je ta, že v Německu toho v neděli moc otevřeného není. Ale i tak procházíme park, jehož součástí je i expozici s nejrůznějšími rostlinami. Ještě nám ani nestačilo vytrávit a vrháme se na další pochutinu.

Tentokrát zmrzlina

Dámy a pánové, měla jsem zmrzlinové špagety! No a co je neuvěřitelné je to, že ta zmrzlina byla fakt studená, nechápu. Kromě zmraženého mozku mi zmrzly i zuby

Nastává chvilkový odpočinek a přichází nejvyšší čas vyrazit na večeři. Jídlo, už zase?! Sice máme rezervaci, ale systém s tímto naším tvrzením nesouhlasí. Štěstí je, že jsou volné stoly, jinak bychom si počkali. Dávám si místní cider. Chvíli váháme nad místní nabídkou 6x 0,1l ochutnávkou piva (tzv. pivní trojúhelník), té ale nakonec odoláváme.

Cesta zpět, když jste posilnění alkoholem a máte plné břicho, to je to poslední, co by člověk chtěl. Navíc i ostatní cyklisté a chodci se zdají být trošku pod parou, protože cesta není tak klidná jako předchozí. Večer už poslední aktivita, hra Wizzard, kde nakonec k překvapení všech nikdo neskončil v záporném počtu bodů.

Brzy se zase ozvu s pokračováním.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Část první se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Jak jednou řekla má kamarádka “čas letí jako smažená kobliha”. Doteď nevím, z čeho toto moudro vzniklo, ale zato vím, co mělo znamenat. Význam je jednoduchý – čas prostě běží sakra rychle, moderní technologie a uspěchaný způsob života tomu moc nepomáhají.

Pár dní už tak má mnoho z nás problém, že při psaní datumu musí poslední číslici roku přepisovat. Ale je to dobré, dvojka jde na trojku přepsat poměrně elegantně. Příští rok to bude už trošku těžší.

Osobní rozvoj

Od začátku roku 2022 jsem se rozmýšlela, co bych chtěla a měla po škole dělat. Poměrně velký hráč bylo zahraničí. Do Ameriky jako au pair nebo někam pomáhat jako dobrovolník, prostě vypadnout. Nakonec ani jedno, ale jako paradox považuji to, že za velkou louží skončila moje segra.

Studium

Poslední semestr na škole byl o poznání klidnější než ten předchozí. V zimním semestru jsem totiž byla na koberečku u vedení, protože mě ve škole měli za největšího hackera na škole. Mě, chápete to? Nastavení procesů prostě mělo mezery a já měla takové štěstí, že jsem na jednu z nich narazila. Už jsem se bála, zda nepoletím, protože některá tvrzení tomu napovídala. Ale nakonec ne, naopak to přispělo uvolněné atmosféře. Když jsem totiž potkala někoho zasvěceného, tak ostatním líčil, jaký jsem univerzitní hacker. Takový hacker proti své vůli.

Přes různá úskalí se mi v červnu nakonec podařilo dokončit studium. Skončila tím jedna kapitola. Druhá a o to větší výzva, začala.

Nová práce

Skočila jsem po hlavě do neznámého, dvojitého neznámého. Střední a základka, co se může pokazit? Přišlo mi to, jako lepší varianta než začínat najednou na částečný úvazek ve firmě a ve škole. Příprav na výuku bylo hodně, sakra hodně, ale nejdůležitější pro mě byl kolektiv, a tam jsem na základce narazila. Zato na střední to fungovalo, funguje a doufám, že fungovat bude.

Mít půl úvazku je pěkné, ale já se cítila nesvá, přišlo mi, že se flákám. Dala jsem si nějaký čas na zpracování všech těch změn. Moc dlouho mi tento volnější harmonogram nevydržel. Ještě ten samý měsíc jsem už jednala s firmou, do které jsem měla nastoupit jako tester. Vznikla z toho tedy kombinace, kterou jsem si od začátku přála… Škola, ve které budu předávat znalosti a učit ostatní a firma, ve které se budu učit já. A za mě zatím dobré, nemůžu si stěžovat.

Stěhování

Velkým krokem bylo stěhování za přítelem do jiného města. Částečně jsem si samostatnost vyzkoušela už během studia nebo v Holandsku, ale každá zkušenost je jiná. Nové město (spíš vesnice, jak moc ráda říkám) přináší nové možnosti. Teď ještě zapracovat na nových přátelstvích, vytvořit si pevné zázemí a bude to fajn.

To jsou moje asi největší změny za uplynulý rok. Všechny byly náročné, ale všechny mají nějaké slunce, které nakonec vysvitlo. Ať to byla změna větší nebo menší, věřím, že je to tak, jak to být má.

Jaké změny u vás proběhly v roce 2022?
A podaří se vám také v té náročnosti (pokud byly)
najít nějaké slunce za mraky?

Článek Jaké události nastaly v průběhu roku 2022? se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Současně je to něco málo přes měsíc, od chvíle, kdy jsem vůbec poprvé vstoupila do budovy školy jako učitelka. Dále je to už nějaký ten pátek od mých prvních kroků v budově této školy. Ač každý tento krok byl náročný, tak jsem během chvíle poznala kolegyni, která dostudovala letos stejně jako já.

Vykání a tykání je vyloženě alchymie

Kapitola sama o sobě je pamatovat si, s kým jsem si potykala a komu vykám. Preventivně tedy obvykle vykám všem až do chvíle, kdy mě znovu neupozorní, že si „už přece tykáme“, já se omluvím a snažím se alespoň si zapamatovat jejich obličej. Není to totiž jen jeden kolektiv, na který si zvykám, jsou to hned tři! 

Už jsem začala přemýšlet, že bych naopak všem začala tykat, protože předpokládám, že s větší polovinou učitelského sboru si tykám. Jenže to je ještě horší, a tak jsem přistoupila na hru „když chceš, tykej, když chceš vykej„. Zatím se nikdo neozval nebo nevypadal dotčeně, plán tedy vychází.

Proč poznávám hned tři kolektivy?

Celý úvazek na žádné škole nevyšel, a tak jsem se vydala směrem dvou přibližně polovičních úvazků. Nejsem troškař, takže jsem kývla hned na dva úvazky a tři školy, tedy tři kolektivy. Pokud počítám přibližně 30 lidí na školu, máme krásných 90 lidí, a to jsem nezačala ještě ani počítat třídy a děti. Pro ostatní jsem jen jedna osoba, která do kolektivu přišla, pro mě milion jmen a obličejů.

Samozřejmě je problém v mé aprobaci, tu mám jen na informatiku. Ale řešila jsem s řediteli, že si dokážu představit učit případně i jiné předměty, jako třeba tělocvik, jen tedy určitě ne nějaké odborné předměty na střední.

Učení je fajn, jenže…

Není to jen o učení a přípravách, je to také o administrativě kolem. Na jedné škole jsme se domluvili, že budu dělat koordinátora IT. Domluvili jsme se na rozsah pouze uživatelské pomoci kolegům ve stylu „a zkoušeli jste to restartovat?„. Realita byla úplně rozdílná, ve výsledku jsem v náplni práce měla popis tak pro dva plné úvazky, ale rozsah a plat za půl úvazek. Nevadí mi pomoct ostatním, ale čeho je moc, toho je příliš.

Učení jako takové jsem si na všech školách užívala a na dvou místech stále užívám. Samozřejmostí je, že různé třídy potřebují různý přístup, ale to by se nakonec i dalo. Pravidla, která jsme si s žáky ve třídách nastavili, byla a jsou v rámci tolerance dodržována. Nová informatika týkající se výuky na základní škole je ale skok do nového, a protože jsem měla téměř každý ročník, tak bych ve výsledku hned na začátku roku musela mít podklady na všechna témata. A to nejen kvůli mé potřebě mít všechno kvalitně připravené bylo už nad mé síly.

Proto padlo rozhodnutí

Do dalších měsíců se tedy vydávám pouze s jedním úvazkem, který zahrnuje dvě školy a dva kolektivy. Ale je to místo, kde se cítím sama sebou, kde se nesnažím schovávat před kolegy a vlastně i ty podmínky shledávám lepší. 

Já se určitě zase časem ozvu, třeba s dalšími informacemi ze školy nebo s tipy na výlety, na které teď poměrně často jezdíme s přítelem

A co je u vás nového? Povídejte, přehánějte…

Článek Takový byl můj první měsíc na školách jako učitelka se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Online výuka nás nezastavila

Většina prvního roku studia proběhla online, ale i tak jsme se se spolužáky dokázali naladit na stejnou notu a jsem za to moc ráda. Dobrý kolektiv je na vysoké hodně důležitý. Našla jsem přátele a kolegy, se kterými dokážeme táhnout za jeden provaz a vzájemně se inspirovat a doplňovat (motivovat). A do společného konce jsme to dotáhli opravdu jednotně, podařilo se nám to, co ještě žádné třídě: odstátnicovat ze všech předmětů za A.

Dala jsem šanci profesní diagnostice

Profesní diagnostika, kterou jsem absolvovala v rámci nabídky školy mi otevřela oči a srdce. Nedala mi to, co jsem chtěla, ale to, co jsem potřebovala. Utvrdila mě v tom, co o sobě vím a nakopla mě, abych změnila nebo se zamyslela nad nějakými dalšími oblastmi. Vidět výstup z několika stránek testu, které spolu podle mého téměř nesouvisí, který téměř do detailu popisuje to, kým a jaká v danou chvíli jsem, bylo opravdu motivující.

Následná konzultace výsledků také byla co k čemu, opět mě rozhovor nakopl určitým směrem, o kterém jsem možná pochybovala nebo si jej nepřipouštěla. Už jen samotné vyplňování testu člověka formuje a napomáhá ke změně.

Získala jsem praxi

Online výuka mi přinesla zkušenost nejen z pozice studenta, ale také vyučujícího. Pochopila jsem, že někdy je třeba skočit do neznámých vod než se upínat pouze na známé břehy. Může to být jistota, ale také člověk může narazit a teprve pozná, jak to asi v dané škole vypadá. V mnohých školách byl ten problém, že online výuka buďto neprobíhala nebo probíhala způsobem, do kterého nechtělo vedení někoho dalšího zapojovat. A to chápu, bylo to jiné a také nové. Nakonec mi ale Obchodní akademie mi poskytla azyl na dva semestry, ve kterých jsem praxi potřebovala. Pochopila jsem, že ředitel je opravdový základ úspěchu a tam, kde to klape je úžasný kolektiv učitelů i žáků. 

Získala jsem také obrovské zkušenosti na zlínském gymnáziu. Mezi vyučujícími jsem vždy našla podporu, pochopení a pomoc. Přesně tak, jak začínající učitel potřebuje. Tým profesionálů, ale s přátelským přístupem.

Našla jsem si oblíbená místa

Rybník s lavičkou a zdejší parky jsou místa, která mi zaručeně budou chybět, protože mi vždycky otevřely náruč tak, jak jsem zrovna potřebovala. Když jsem potřebovala přemýšlet, tak jsem se vydala k rybníku a na břehu stojící lavička mi vždycky nabídla to, co jsem potřebovala. Jednou to byl naprostý klid a možnost ponořit se do svých myšlenek, jindy přítomnost položených kamínků nebo prostředí pro psaní či malování. V parku jsem zase získala oporu, soukromí i společnost ostatních.

Lesy a kopce byly výzvou. Zejména ve chvíli, kdy se kopce rozhodnete vyběhnout, i přesto, že ostatní (čtěte normální) lidi mají co dělat je vyjít.

Hřiště mě zanesly zpátky do dětství a také zde jsem se setkala vždy s otevřenou náručí a pozitivní energií.

Zlín…

… mi pomohl, rozhodnout se, jakým směrem se ubírat dál

… najít cestu, ze které jsem částečně sešla nebo kterou jsem hledala. Kvůli (nebo díky) některým osobám v okolí jsem částečně pochybovala o cestě, na kterou jsem se vydala. Všechno co se stalo a jakým způsobem mě ale nakonec utvrdilo v tom, že minimálně prozatím je to má správná cesta.

… mi pomohl najít sama sebe. 

… mě zformoval do toho, kde jsem nyní a sama jsem zvědavá, co mě čeká dál

~

Zlín mě naučil se nevzdávat, hledat jiné cesty, dávat, ale i přijímat, otevřel mi oči i srdce, naučil mě vnímat maličkosti, umět se povznést, být sama (se) sebou…

~

Takže ačkoliv Zlín beru jako přestupní stanici,
byla to zkrátka zkušenost, která se počítá
a na kterou se nezapomíná.
Velice ráda se sem zase jednou vrátím.

Článek Moje přestupní stanice, která už navždy ponese jméno Zlín se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Předměty 

Složení předmětů v zimním semestru bylo zajímavé. Zejména středa byla záživná, od 9 do 18 s jednou vyučující. I když rozvrh na letní semestr ve středu nevypadá o moc líp.. 

Každopádně jsme měli například předmět Učení a vyučování, to bylo fajn, s vyučující jsme vycházeli úplně v pohodě, z tohoto předmětu si odnáším například znalost Bloomovy taxonomie.

Předmět Úvod do učitelské profese byl dost zajímavý, ale improvizovanou krabici pro natáčení výukových videí nyní Deny používá jako pelíšek (alespoň nějaké využití).

Vývojová psychologie a Filosofie byly ve středu, co si budem, bylo to náročné, ale na druhou stranu, kdo vydržel vydrží snad už vše. Pak už z neinformatických předmětů zbývá jen odborná angličtina a sociální a výchovné procesy. 

Informatické předměty byly v menšině, jednalo se o Provoz počítačových sítí a Webové technologie. 

Online výuka 

Tak jako všichni studenti, jsme brzy po začátku semestru přešli na online výuku. Zpočátku nikdo nevěděl, zda má být na cvičení ve škole nebo bude online. Naštěstí jsme se jednotlivými vyučujícími domluvili a nakonec to skončilo úplným nařízením online výuky a bylo jasno. 

Zkusíme jinou aplikaci na generování otázek, ta předchozí generovala čísla hned vedle sebe.Osobně jsem si na online výuku zvykla, je to fajn, když můžete vstát až těsně před hodinou, nebo si díky nahrávkám můžete probírané téma poslechnout znovu. Ta možnost nahrávek mi na tom nejvíc vyhovovala, u několika přednášek jsem si pár nahrávek, zejména před zkouškami, poslechla. 

Zkoušky

S mnohými profesory jsme se domluvili na zkouškách v předtermínech, nejčastěji v tzv. zápočtovém týdnu. Zápočťák je na UTB poslední týden v prosinci, to pro mě na rozdíl od JČU bylo překvapení. Jelikož byla situace taková, jaká byla, tak jsem všechny zkoušky nakonec absolvovala online.  

První pracovní den v novém roce patřil hned dvěma zkouškám, filosofii a psychologii. Další týden následoval projekt z webových technologií a nakonec jsem si nechala sítě. 

Ze sítí jsem měla největší strach. Z původního testu v Moodle se totiž online zkouška změnila na ústní zkoušku. Je pravda, že jsem mohla počkat, jestli se situace nezlepší a mohla bych si napsat test, ale kdo ví, kdy by to bylo. Proto jsem se rozhodla pro ústní zkoušku. Poprvé za studium na vysoké jsem se odepisovala z nějakého termínu, nebyla jsem přesvědčená, že umím povídat o každé otázce ze seznamu. Poté, co jsem se odepsala, tak jsem si na jednotlivá témata vytvořila kartičky, díky nim jsem na zkoušku už šla s lepším pocitem. Na termínu jsme byli přihlášení dva studenti, nakonec jsem tam byla sama. Kontrola identity, spuštění sdílení obrazovky a webkamery a následně generování otázek. 

Zkusíme jinou aplikaci na generování otázek, ta předchozí generovala čísla hned vedle sebe.

První vylosovaná otázka je 12, druhá otázka 11. Mám takový pocit, že ta aplikace je na tom podobně. Zkouška trvala půl hodiny, místo původně plánovaných 10 minut. Každopádně jsem měla obavy, že to bude horší. Po půl hodině jsem měla splněno, tentokrát už všechno za zimní semestr!

Praxe

V zimním semestru jsem absolvovala také první praxi, k tomu ale připravím ještě článek (snad), tak zde jen zmíním, že i za těchto nepříznivých situací mám praxi splněnou. 

Vzhůru do dalšího semestru

Zítra začíná nový semestr, i proto jsem se rozhodla vydat tento článek. Všem studentům, žákům, učitelům i profesorům přeji co nejklidnější letní semestr nebo druhé pololetí.

Těm, kteří dočetli až sem, děkuji.
Přeji Vám pevné zdraví a zase brzy ‚napočtenou!‘

Článek První semestr na UTB se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Zlín Film Festival

Do Zlína jsem dorazila již v pátek 4. 9., i přesto, že výuka začínala za více než týden. Po příjezdu jsem se dozvěděla, že ve Zlíně právě ten den začíná 60. ročník Zlínského filmového festivalu. Město samotné a vlastně nikoho ve městě neznám, tak se tato akce zdála být ideální pro nějaké to začlenění do nové společnosti.

Daruj život

Při procházení města jsem zjistila, že touto akcí žije opravdu celé město. Parky zejména v odpoledních hodinách jsou plné, o doporučovaném rozestupu 2 metry se moc mluvit nedá. V parku Komenského jsem procházela kolem mnoha stánků, u jednoho mě ale oslovila paní, zda bych neměla zájem zapsat se do registru dárců kostní dřeně. Už delší dobu jsem o tom přemýšlela a zjišťovala informace, tak jsem si řekla proč ne. No a tak se to stalo, jsem mezi téměr sto tisíci dárci v České republice

Jde se na film

Ve filmovém programu se mi zamlouvalo hned několik filmů, rozhodla jsem se, že půjdu na film Dokonalá desítka. Na úvod Ještě před samotným promítáním mě mile překvapilo, že proběhlo představení filmu a byl promítnut medailonek od režisérky. Film je o gymnastce, která ve svém týmu není zcela vítaná, doma to také nemá jednoduché. Film byl nízkonákladový, ale myslím, že paní režisérka si s tím poradila moc dobře, jen na můj vkus ve filmu bylo zbytečně mnoho sprostých slov.

Druhý film, na který jsem se vydala díky půlmaratonu, byl D2: Vlakem až na konec světa. Zde jsme měli dokonce to štěstí, že na promítání přišel sám režisér, kameraman a další lidé, kteří se na filmu podíleli. Celkový dojem mám kladný, ale osobně ani jeden film znovu vidět nemusím. 

Půlmaraton Zlín

Jelikož jsem neměla na poslední víkend před začátkem školy žádné plány, rozhodla jsem se, že se přihlásím jako dobrovolník na půlmaraton. Do poslední chvíle nebylo zcela jasné, jak aktuální situace samotný běh omezí. Přípravy samozřejmě zahrnovaly dodržování striktních hygienických podmínek, příkladem bylo vytvoření ‚korona koridoru‘, který zajišťoval dvoumetrový odstup běžců a diváků. 

Dopoledne proběhl rodinný běh, na kterém jsem vzhledem k přidělení práce na náměstí také nechyběla. Slunné odpoledne pak patřilo samotnému půlmaratonu, čtvrtmaratonu a štafetám. Vše proběhlo bez větších komplikací, předávání medailí v cíli bylo také vtipné, museli jsme mít samozřejmě roušku, ale také rukavice. Květinový ceremoniál bohužel proběhnout nemohl. Na místě jsem si stanovila cíl, že bych příští rok chtěla stát na startu čtvrtmaratonu, vyjde to? 

Univerzita – UTB

Myslela jsem si, že jsem zažila už vše, ale zde mě to dokáže stále překvapit. Rozvrh dostáváme dva týdny před začátkem školy. Jeden předmět má přednášku, cvičení a dokonce i seminář, nevěděla jsem, že něco takového vůbec jde Podle průvodce pro prváky si máme zapisovat tělocvik poslední víkend před začátkem semestru. Tak přesně to nakonec nebyla pravda ani pro navazující studium, ani pro bakaláře.

První dva dny začaly poklidně, vyučující k tomu přistoupili tak, že se jedná o úvodní týden. Středa ale překvapila, na univerzitě jsme strávili opravdu plánovaných devět hodin. Nejzajímavější je to, že téměř celý den (až na jednu hodinu) přednášela jedna a táž osoba. Na oběd jsme beze srandy museli utéct, jinak by se nedal stihnout, protože mezi předměty nebyly plánované žádné přestávky. 

Online výuka

Co člověk nechtěl, po prázdninách se znovu probudil pan Korona a zkomplikoval vše, co se dalo. A tak se hygiena rozhodla, že univerzita přejde na online výuku do konce října. Jenže výjimky! Třeba, že rozvrhové akce mohou probíhat v počtu maximálně 15 účastníků. Nás je ve třídě oficiálně 16, ale reálně 8 až 10, takže vlastně nic pro nás. Tedy abych to nepsala obecně, někdo se tím oficiálním číslem řídí, vždy tedy záleží na jedinci, jaké číslo mu vyhovuje.

Dokonce vznikl nový rozvrh upravený pro online výuku, abychom měli čas na přesun z online do offline výuky. V praxi to vypadá tak, že se za sebe postavily přednášky i cvičení, ono to přece nějak dopadne. Naštěstí se postupně ukazuje ochota a vstřícnost jednotlivých profesorů, díky čemuž se nějaké cvičení přesouvají do online podoby a některé třeba na jiný den.

Teď když nad tím přemýšlím, tak váhám, jak vlastně
má vypadat rozvrh příští týden, ale nevadí..
Mějte úspěšný vstup do dalšího týdne

Článek Festival a univerzita | Zlín se nejdříve objevil na Lucka Stefani.