Sobota

Ještě před opuštěním Holandska navštěvujeme město Arhnem, kde měl v roce 2003, jakožto první DJ na světě svůj vlastní koncert Tiësto. Přítel jeho koncert zná z paměti a když viděl, že jedna z cest vede přes toto město, bylo jasno, kudy naše cesta povede.

U stadionu se také zastavujeme v mekáči, protože si při poslední návštěvě přítel oblíbil jeden burger. Já si objednávám happy meal a dokonce díky aplikaci máme zdarma nugetky. Na poslední chvíli si vzpomínáme na rest, který jsme málem zapomněli odbavit, a tím jsou pohledy. Nebylo nám umožněno zakoupit pouze potřebný počet známek, ale museli jsme si koupit celý arch. Potřebovali jsme tedy ještě druhou část, kterou byly právě pohledy. Teda sehnat v obchodním centru pohled se zdálo být nemožné, nakonec nás zachránila jedna slečna, která nám pár pohledů ukázala. Úkol splněn!

Dinant

Dnešní zastávka a výlet po cestě je plánován ve městě Dinant, který je rodným městem Adolpha Saxe, jenž je vynálezcem saxofonu. Na toto město jsme dostali doporučení, které rádi předáváme dál. Kvůli vysokým teplotám a nedostatku času nezvládáme všechny místní památky, ale alespoň nám to dává důvod se sem ještě vrátit.

Máme štěstí a z města si odvážíme ulovenou památeční bankovku. Dáváme si místní wafli a v obchodě s čokoládou kupujeme nejen jí, ale také se občerstvujeme kávou. Parkování jsme zvolili nedaleko centra u nádraží.

Asfaltem nám Belgie připomíná Česko, teda možná mají dokonce horší stav silnic než my. Ano, opravdu si něco takového dovoluji tvrdit. Tak děravou cestu by jim mohl kdokoliv závidět, nebo naopak?! Ještě varianta, která se nabízí je ta, že jsme na cesty celou cestu neměli štěstí.

Neděle

Protože se na nás střídání mezi teplejším a chladnějším prostředím podepsalo, konec prvního týdne dovolené věnujeme odpočinku. V průběhu dne se převážně zdržujeme na ubytování a pouze navštěvujeme náměstí v městečku Dudelange a plánujeme další dny.

Pondělí

Plánem je návštěva hlavního města, kde u jednoho parku prodává kávu Čech. Stánek se nachází nedaleko dětského hřiště, ehm, no spíš zábavního parku bych řekla. Kolem poledne s unaveným drakem v kočárku vyrážíme vstříc obědu. Na stejném místě jsme byli loni, přítel si chce znovu pochutnat na Lucemburském salátu. Já jsem letos měla Caesar salát a loni knedlíky.

Po výborném jídle se vydáváme do centra. V průběhu kochání se pokukujeme po památeční bankovce, kterou bychom rádi ukořistili i zde. Web s vydanými bankovkami se nám podařilo nalézt, ale k naší smůle neexistuje nápověda, kde bankovku hledat. Čas kvapí, a tak se vracíme zpět na ubytování. Zítra nás čeká znovu cesta za hranice, ale tentokrát s návratem zpět do Lucemburska.

Pokračování se už připravuje, bude již brzy.
Líbil se Vám článek? Můžete to ukázat srdíčkem níže.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Holandsko a Lucembursko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Středa

Jelikož máme obavy z aktuálního počasí, tak na poslední chvíli ještě rušíme, respektive přesouváme schůzku se známou, kterou znám z dob, kdy jsem v Holandsku byla jako au pair. Místo aktivního dne tak nastává nařízený odpočinek, který ale vítáme s otevřenou náručí. Chladné dny nám daly zabrat. Nařízený proto, že nám ráno přichází varovná zpráva, že všichni mají zůstat v budovách a volat tísňovou linku pouze v život ohrožujících situacích. 

Do námi obývané oblasti se žene letní bouře Poly, jenž prý nemá více než sto let obdoby. Červené varování je to nejvyšší, které může v tomto případě nastat a přesně to také zažíváme. Jelikož pobýváme v podkrovním bytě, tak jsou vítr a déšť slyšet a je možné pozorovat stromy téměř se klanící k zemi. 

Všichni v našem okolí jsou v pořádku, i když následky ovlivňují mnohé. V průběhu dne se postupně mění varování na oranžové a následně na žluté. Až při poslední zmíněné barvě se odhodláváme vyjít z bytu a jet do nedalekého obchodního centra. Jednotlivé obchody ve středu obvykle zavírají v 18h, takže stíháme zařídit jen nejnutnější. 

Čtvrtek

Původní středeční plán je uskutečněn ve čtvrtek, je jím návštěva hlavního města. Z Naardenu se na kole vydáváme do Weespu a odtud vlakem do stanice Amsterdam Centraal. Máme trošku obavy, jakou neplechu v tomto městě včera zanechala Poly. Z videí na sociálních sítích to vypadá, že se z toho město nějakou dobu bude vzpamatovávat a my pravěpodobně jedeme vstříc chaosu.

Jízdenka 

Zpáteční jízdenka vychází na 7,8 €/osoba v případě, že si koupíte online jízdenku. Pokud si raději chcete koupit tištěnou jízdenku, zaplatíte o euro navíc. Ale pozor, online ticket si musíte vytisknout, případně potřebujete mít možnost zobrazit si v zařízení náhled jako na počítači (to nemám vyzkoušené, protože Safari…). Pokud se někomu tisk nepozdává, může zvolit cestu, kterou jsme se nakonec využili my. Stáhli jsme si aplikaci, do které je následně možné lístky nahrát. Na jednom zařízení (v jedné aplikaci) je možné mít nahrány lístky více osob.

Vzhůru do města

Naše obavy potvrzené nejsou, všude plno turistů, snad všechny stánky a místa se zdají, že včerejší bouři již nepamatují. Jediná místa, kde vnímáme rozdíl, jsou odpadky na některých ulicích a v některých kanálech a dva spadnuté stromy. Neříkám ale, že bouře Amsterdamem neprošla, naše cesty vedou pouze částí centra, tudíž je pravděpodobné, že záběry jsou z jiných částí. 

Nejprve se v tomto městě stáčíme doleva, kde se v nedalekých uličkách nachází Red Light District. Přijde mi, že je to typické místo pro toto město. Od mé poslední návštěvy je tu méně živo, možná kvůli času, ve kterém přicházíme. Také poměrně nedávno vzešla v platnost nová pravidla týkající se turistiky v této oblasti. Jedná se omezení velikosti skupinek a trasu, kterou průvodci s turisty procházejí.

Centrum města procházíme křížem krážem, dostáváme se tak na Bloemenmarkt, kde ochutnáváme veškeré sýry od různých výrobců, jejichž obchody se na místě nacházejí. Dále si dáváme typickou Van Stapele a před odjezdem z města také nezapomínáme na hranolky.

Místo, které určitě doporučujeme, zejména pak milovníkům kávy je kavárna Screaming Beans. Nejen, že si neskutečně pochutnáte na jejich kávě nebo Chai latte, ale tak příjemnou a bezprostřední atmosféru jsme snad nikdy nikde nezažili. S baristkou kecáme několik minut, radí nám, jak máme doma správně našlehat mléko na latté art a dostáváme ochutnávku kávy, kterou jsme si vybrali. Doporučujeme!

Náročná je cesta zpět na kole se všemi nakoupenými dárky. Předtím jsem na kole měla tašky, do kterých bylo možné cokoliv odložit, tentokrát na kole žádné tašky nemáme, proto všechno táhneme na ramenou. Cesta ubíhá poměrně rychle, takže zanedlouho už tašky shazujeme a začínáme odpočívat po náročném dni. Atmosféru jsme nasáli snad všemi smysly (víte, jak to myslím), a to jsme v žádném coffee shopu nebyli.

Pátek

Poslední den před odjezdem je klidnější, doháníme návštěvu, kterou jsme ve středu rušili. Z návštěvy v sousedním městě jedeme přes pláž do přístavu. Tam máme domluvený oběd s Roos (slečna, o kterou jsem se dříve jako au pair starala). Výborný Club sandwich zapíjím bezinkovou limonádou.

Na odpoledne máme domluvenou jízdu na lodi, jenž patří rodině, u které pobýváme. Tří hodinovou plavbu skrz město Naarden prokládáme návštěvou města a zmrzlinou. Ve městě je typické muzeum Učitele národů. 

Večer už jen balíme, protože zítra nás čeká další cestování
a pokračování v naší cestě po Evropě.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Holandsko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Pondělí

Nový týden začínáme snídaní v částečném spěchu, abychom zakoupenou jízdenku využili na plné obrátky. Oldenburg totiž dnes vyměníme za Hamburk. Jedna jízdenka, která vyřeší nejen naší cestu do Hamburku, ale můžeme se na ní svézt také městskou hromadnou dopravou. Zádrhel je ten, že v našem termínu platí jízdenka až od 9 hodin, takže bereme první autobus na nádraží a pak už nás čeká cesta vlakem. Při přestupu v Brémách doháníme ranní kávu, kterou si sirupem dochucujeme podle vlastní chuti a po celkových dvou hodinách cesty se dostáváme na nádraží v Hamburku.

Jízdenka

Niedersachsen-Ticket dostačující na námi plánovanou trasu do Hamburku stojí 25 € za první osobu, druhá osoba na jízdence platí 6 € a každá další (až do celkového počtu 5 osob na jednu jízdenku) je za 5 €. A to se vyplatí! V našem termínu od pondělí do pátku jízdenka platí od 9 hodin, o víkendech už od půlnoci. Od 6.7. do 16.8. pak vzhledem k letním prázdninám v Německu jízdenka platí vždy od půlnoci do 3 hodin do rána následujícího dne. Nejen, že jízdenka platí na vlaky, ale je možné se na ní přepravovat i v městské hromadné dopravě.

Hamburk

Na letní dovolenou mám plnou tašku kraťasů a letních šatů, ale s dlouhými kalhotami jsem počítala až v Alpách. Zlatou střední cestou se tak pro dnešek jeví dlouhá sukně, jenže… Přístavní město a sukně to není úplně ideální nápad, tady někdo zapomíná přemýšlet. Ale zase vzdušnější oblečení jsem si vybrat nemohla, prostě blondýna.

Předpověď hlásí den bez deště, ale opak je pravdou, při cestě k přístavu nás doprovází studené kapky deště. Po cestě obdivujeme místní architekturu, navštěvujeme obchody a já velkou část výletu chytám sukni, někdy více, jindy méně úspěšně. Sice máme jízdenku na městskou hromadnou dopravu, ale záhadným způsobem se ve chvíli, kdy máme v plánu vyrazit směrem k vlaku ocitáme v ulici vedle nádraží. Místní nádraží je velkolepé, připomíná mi záběry z Harryho Pottera, jehož suvenýry jsou snad v každém obchodě. Také mám pocit, že jsem na nějakém podobném nádraží už byla, ale doteď nevím, zda to bylo ve skutečnosti nebo v nějakém snu.

Příjezd máme vypočítaný tak, abychom se stihli vrátit na večeři, kterou máme plánovanou v místní restauraci. Specialitou jsou takzvané Flammkuchen, tedy tenké těsto s vybranou oblohou. Známí nám sdílejí také informaci, že tento pokrm vznikl tak, že pekař potřeboval zjistit, jaká je teplota pece, proto do ní vložil část těsta a podle délky pečení určil, zda a případně jak je potřeba teplo upravit. Vzhledově připomíná pizzu a pochází z Alsaska, tedy východní části Francie sousedící s Německem. Právě ve Štrasburku jsme loni poprvé tento pokrm ochutnali.

Úterý

Plánovaný ranní budíček nevychází podle představ, ale i tak se na cestu vydáváme poměrně brzy. Dnes je na programu přejezd do Holandska, návštěva města Giethoorn a delfinárium. Hned na hranicích potkáváme první typický nizozemský mlýn, tím ale tato přehlídka na dlouhou dobu končí.

Zajímavé mi připadá to, že v nočních hodinách je na dálnici povolená rychlost 120 km/h, přes den je tato hranice o 20 km/h nižší. Každých 100 metrů je umístěná značka s označením toho, na jakém kilometru se nacházíte a také informace o maximální povolené rychlosti.

Giethoorn

Pochmurné počasí nás doprovází i v dalším státu. Návštěva města je sice rychlá, ale i tak začínáme nasávat místní atmosféru. Typickou lodní dopravu zažíváme z jiného úhlu při přejezdu zvedacího mostu. Poté už nám nic nebrání vybrat se na cestu směrem k hlavnímu bodu dnešního dne. 

Delfinárium

Byla jsem tu před šesti lety, jsem tu zas. Není to typické delfinárium, kde zvířata bývají výhradně v bazénech. Zde mají otevřený prostor a mně osobně místní prostředí uchvátilo. Přírodní a přirozené prostředí je znatelné také na kvalitě vody, která je ovlivněná okolními vlivy a teplotami. Doporučuji koupit vstupenku online, my jsme je získali za téměř poloviční cenu.

V parku mají telefon, který převádí zvuky vydávané delfíny na námi slyšitelné. Lze tak odposlechnout hned několik rozhovorů těchto úžasných zvířat. Stíháme většinu představení, při kterých jsou zmíněny jejich typické vlastnosti a dovednosti, bohužel všechno ale v holandštině. Před odchodem se loučíme s delfíny, kteří zrovna dostávají večeři.  

Poslední cesta nás čeká do městečka Naarden, ve kterém jsem strávila téměř rok svého života. Po večeři ještě vyrážíme pozdravit část rodiny, dáváme si zmrzlinu a dostává se nám okružní jízdy po okolí s výhledem na již zmiňované mlýny. No a pokračování zase příště…

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Německo a Holandsko se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Plánování začalo už několik měsíců dopředu, ale pouze tím, že jsme si předdomluvili místa, kde složíme hlavu. Loni naše cesty vedly do Lucemburska, tam letos máme namířeno také, k tomu ještě navíc Německo, Holandsko, Švýcarsko a Rakousko. Výhoda je ta, že na všech místech kromě posledních dvou jmenovaných máme nějaké zázemí a známé. Poté ale přípravy pomalu utichly až téměř do posledního týdne, kdy jsme pomalu ale jistě s přípravami začali.

Sobota

Naše první cesta vede do Německa, je to ta nejdelší cesta zdolaná během jednoho dne, která by nás měla čekat. Startovní čára a stejně tak i cílová je postavená v Jihlavě. Odtud se tedy v sobotu v 10 hodin vydáváme do severního Německa. Očekávaná délka trasy je necelých 800 km, tedy skrz velkou část Německa, ale po dálnicích. 

První zádrhel nás čeká ještě před přejezdem přes hranice, plánovali jsme oběd v českém mekáči. Kilometry do hranic ubíhají rychleji než vidina naší šance na českou svačinu. Přes hranice přejíždíme ani nevíme jak, i když kecám, protože na poslední chvíli vypínáme na navigaci upozornění na radary a policii. A tak jsme se po přibližně třech hodinách cesty rozhodli pro zpracování doma připravené svačiny. Ne, nejsme správní Češi, ani řízky ani toasty u nás nenajdete. Vzhledem k potřebě úklidu lednice bylo rozhodnuto, že si uděláme závitky. Tak jsme do těla místo jídla na přepáleném oleji dali něco zdravého. 

Problém na první zastávce

Při výjezdu z odpočívadla na nás ale čeká další nemilé překvapení, přestala nám fungovat naše navigace Waze, vlastně celé CarPlay. Ještě, že máme v dnešní době ty internety, s mým úžasným orientačním smyslem bychom místo v Německu skončili někde ve Francii. Dočasným, ale ne zcela uspokojivým řešením je spuštění interní navigace. Jako správní ajťáci jsme se rozhodujeme pro postupné vypínání různých služeb, restartování zařízení, ale bez výsledku. Po nějaké době zkoušíme internety a s problémem se svěřujeme strýčkovi Google, ten z našich příkazů také není moc moudrý, rady byly stále jedny a ty samé. 

Snahu ale nevzdáváme a probíráme se k uspokojivějším návrhům řešení našeho problému. A nakonec jsme ho našli, restartovat rádio, ale ne jen “na oko”, ale pořádně. Krásných 15 vteřin podržení vypínacího tlačítka a voilà, jsme zpět.

Čím severněji se nacházíme, tím horší nám připadá počasí. Plánovanou trasu zakončujeme v německém městečku Oldenburg, ve kterém nás zítra čeká snídaně a prošmejdění blízkého okolí. Nakonec s námi do města přijelo i pěkné počasí. Ještě před ulehnutím do postele jsme si stihli zahrát dvě stolní hry, a to karetní Abluxxen (Linko) a poté Magic Maze, který nás bavil nejvíc.

Neděle

Ráno je možné zůstat v posteli déle než obvykle, to vítáme s otevřenou náručí, a to ještě nevíme, co nás dneska čeká. Cesta na kole na snídani trvá několik minut, jedná se o první z mnoha cest, které jsou pro nás dnes na kole připravené.

Koffie Kliek (respektive Appeltje Café & Pâtisserie Oldenburg) nabízí útulné prostředí a je nutné mít rezervaci. Dali jsme si Classic Breakfast a pancakes – radost pohledět. 

Spokojení se vydáváme napříč městem, jediná nevýhoda je ta, že v Německu toho v neděli moc otevřeného není. Ale i tak procházíme park, jehož součástí je i expozici s nejrůznějšími rostlinami. Ještě nám ani nestačilo vytrávit a vrháme se na další pochutinu.

Tentokrát zmrzlina

Dámy a pánové, měla jsem zmrzlinové špagety! No a co je neuvěřitelné je to, že ta zmrzlina byla fakt studená, nechápu. Kromě zmraženého mozku mi zmrzly i zuby

Nastává chvilkový odpočinek a přichází nejvyšší čas vyrazit na večeři. Jídlo, už zase?! Sice máme rezervaci, ale systém s tímto naším tvrzením nesouhlasí. Štěstí je, že jsou volné stoly, jinak bychom si počkali. Dávám si místní cider. Chvíli váháme nad místní nabídkou 6x 0,1l ochutnávkou piva (tzv. pivní trojúhelník), té ale nakonec odoláváme.

Cesta zpět, když jste posilnění alkoholem a máte plné břicho, to je to poslední, co by člověk chtěl. Navíc i ostatní cyklisté a chodci se zdají být trošku pod parou, protože cesta není tak klidná jako předchozí. Večer už poslední aktivita, hra Wizzard, kde nakonec k překvapení všech nikdo neskončil v záporném počtu bodů.

Brzy se zase ozvu s pokračováním.

Článek Náhled do letošní dovolené po západní Evropě | Část první se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Jedná se o páté největší město státu Bosna a Hercegovina ležící na řece Neretva. 

Kostel téměř vedle mešity

Budovu, kterou by snad nikdo neočekával v blízkosti té druhé. Právě na tuto podívanou lákají prospekty města Mostar. V tomto městě je možné navštívit dvě části, které jsou odděleny řekou Neretvou, kdy v každé se vyznává jiné náboženství. Ve východní části města a na úzkém pruhu kolem Neretvy žijí muslimové, na západě křesťané. Návštěvníci mají možnost se podívat do interiéru obou staveb. Nad městem na kopci Hum je umístěn velký katolický kříž, který je vidět z každého místa v Mostaru.

Mostar

Existuje více verzí, jak vznikl název tohoto města. Jedna z nich říká, že jméno je odvozeno od jeho nejznámější památky Stari most, přesněji od věží, které most chrání a jsou umístěn po stranách mostu (“mostari”). Podle jiné zase byli mostari muži, kteří most chránili.

Stari most

Celkem sedm mostů bylo zničeno během války v roce 1993. Stari most, který taktéž spojuje tyto dva ‘světy’, byl během Chorvatsko-Bosenské války zničen střelbou z chorvatského tanku. Most vysoký 21 metrů byl znovu postaven a v roce 2004 byl za účasti světových státníků opět otevřen. 

Důkaz vyspělosti 

V dřívějších dobách na důkaz vyspělosti skákali mladíci ze Stareho mostu do Neretvy. Některým skok z mostu vyšel, jiní bohužel po tomto skoku zemřeli, jelikož skončili v mělkém místě řeky. Dnes tento skok jakožto vzpomínku provádějí členové diving centra. Jelikož se jedná o místní atrakci, tak člověka nezarazí, že skokani vybírají peníze. Po vybrání určité částky jeden z nich z mostu opravdu skočí – přibližně se jedná o částku 20 Euro. 

Je třeba dodat, že v případě, že by se našel nějaký dobrodruh z řad turistů a chtěl by na někoho skokem z mostu zapůsobit, tak mu v tomto případě hrozí pokuta.

Vodopády Kravica

Náš výlet do Bosny a Hercegoviny zahrnoval ještě návštěvu vodopádů. Na mou otázku, proč je tak málo lidí ve vodě, jsem velice brzy dostala odpověď. Stačilo vyzkoušet vodu palcem nohy a zmrzla mi celá polovina těla. Ta voda měla maximálně 15 stupňů! Po zvážení toho, že se tam ale možná už nikdy nepodívám jsem své tělo přesvědčila a šla si zaplavat. Ale tedy od té doby mi moře přišlo jako plavání v termálních lázních

Šli byste se vykoupat, nebo by vás do vody nikdo nedostal?
Kdo z vás čekal, že vodopád bude tak studený?
Navštívili jste toto město, nebo tento stát?
Těším se na vaše reakce a zpětné vazby!

Článek Mostar a vodopády Kravica | Bosna a Hercegovina se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Za humny je krásně

Hned ze začátku prázdnin jsem navštívila v rámci konference Nové Hrady. Místo kousek od Budějc, které jsem do té doby nenavštívila (alespoň myslím). Jde o město, jehož součástí je nejen zámek, ale také hrad. Právě na zámku probíhala většina programu naší konference.

Na Šumavě kouzelně

Minulý týden jsem s kamarádem byla objevovat krásy Šumavy. Vlakem jsme se dostali až do Nového Údolí, odkud jsme měli naplánovanou cestu do Nové Pece. Cesta vedla po vyznačených turistických trasách (teda alespoň ta plánovaná). Na nádraží v Novém Údolí jsme se posilnili pizzou a vyrazili na túru. Šli jsme po červené, dlouho, dost dlouho. Cestou jsme se vyzkoušeli místní borůvky. 

Změna plánu 

Až po delší době nám došlo, že jsme už nějakou dobu neviděli červenou značku. Sešli jsme z plánované cesty, pjůser, protože potřebujeme stihnout poslední vlak a na ten jsme to měli časově téměř přesně. A trošku nám čáru přes rozpočet udělalo hodinové zpozdění vlaku. Změna plánu, vracet se ten kus cesty nemá cenu, to bychom se s tím vlakem mohli hned rozloučit. Vydali jsme se tedy cestou-necestou k nejbližší označené turistické trase. Trojmezí nestihneme, to bychom si zašli a zřejmě se už nestačili na vlak vrátit. 

Neplánovaný, ale vítězný se nám naskytl pohled na Plešné jezero. Teda ten pohled mě dost bolel, protože kůrovec.. Já ale vím, je to příroda, ona si poradí a šlo to krásně vidět na menších stromečkách, které pod holými stromy už rostou. Ještě, že tak! Cesta od jezera byla už klidná, povrch tedy nikterak ideální, ale nějak jsem po této předchozí zkušenosti přestávám být vybíravá  

Cestování do nového státu

Během dovolené v Chorvatsku jsme jako jednodenní výlet zvolili cestu do Bosny i Hercegoviny. Už minulý rok, když nám nabízeli tento výlet, tak se nám moc líbil. Loni to vyhrála Korčula, letos už Bosna i Hercegovina. V tomto státě jsem zatím nikdy nebyla, ale loni jsem se v Chorvatsku seznámila s jedním klukem právě z tohoto státu. Říkal, jak se ještě tento stát nevzpamatoval z války, která tam ještě před nedávnem byla. A opravdu, bylo to vidět zejména na stavbách. Článek o Mostaru a vodopádech Kravica vyjde brzy – pokud se zadaří, tak dokonce hned příští týden.

A nakonec voda

No ale to poněkud předbíhám, protože na vodu bychom se teprve měli vydat. Jen doufám, že vyjde počasí, protože posledních několik dní jsem se necítila úplně fit. Jako nebudu náročná.. Třiceti stupňové vedra být nemusí (ale neříkám, že nemůžou ), ale hlavně ať neprší a v noci se teploty pohybují v přijatelných hodnotách. Když jsem slyšela, že minulý týden na některých místech byly v noci teploty těsně nad bodem mrazu, tak mi jen z té představy začala být zima. 

Kdo z vás si také všiml, že v tomto článku se nachází hodně míst, které začínají na slovo ‘Nové/á’

Tento článek opět vznikl ve spolupráci s dalšími blogerkami. Dnešní článek byl na téma ‘cestování’ – doufám, že to z pojetí článku bylo zřejmé. Další články #najednotema píše také Míša, Maya, Ivet a Dana. Určitě se koukněte na jejich zpracování nejen dnešního tématu!

Jaké místa jste letos navštívili vy? Máte ještě nějaká místa ještě v plánu? Chodíte raději po vyznačených trasách, nebo hledáte a zkoušíte objevovat nové cesty? Těším se na vaše zpětné vazby!

Článek Cestování mému srdci lahodí se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Nejez hranolky

Nejez hranolky, nejez hranolky, nebo se z toho zblázníš. Ale je to marný… Po cestě do Prahy jsme se zastavili v mekáči na kafe, navíc jsme si koupili ještě hranolky. Vím, že mi není dobře, když večer jím smažené, ale kdo by to řešil. Chutnat mi ty hranolky chutnají, tak se přece alespoň trošku najím.

To, že jsem si dopřála smažené na večer a pak už jsem nic jiného nejedla, se mi vrací nepříjemně v letadle. Křeče v břiše.. První myslím, že je to třeba tím, že mám plnější močák, ale ani po návštěvě záchodu úleva nepřichází. Trpím ještě celou cestu z letiště, a tak mám velkou radost, když si v klidu můžu po tomto náročném dni jít lehnout. To by ale nesměla přijít sprcha…

Maturita ze spuštění sprchy za 3, 2, 1…

Tak to vám povím, to bylo teda něco. Unavená a bohužel i nesvá z bolesti břicha jsem se těšila, jak se vysprchuji a zalehnu do postele. Celkem rychle jsem ale zjistila, že to nebude asi tak jednoduché.

Když si to vezmeme pěkně popořádku, první páčka se tváří, že jako nefunguje. Nejde s ní točit nahoru, dolu ani do stran. Druhá H a C, co to bude asi znamenat? To je jedno, důležité je, že se s touto páčkou točí doprava a doleva. A samozřejmě to ve výsledku neznamená nic jiného, než hot a cold. Barvičky, jako u nás ee. Ale co si budem, ono to tak samozřejmé v tu chvíli fakt nebylo.

No a poslední, tak ta vypadá, že se také do točení nebo otevírání moc nehrne… Trpělivě jedu druhé kolo pokus omyl. Už k tomu přidávám i pokus o zmáčknutí toho čudlíku, který na mě tak divně pokukuje a beztak se mi směje. No, výsledek u prvních dvou páček stejný. Třetí páčka mi ale udělala radost, když se pootočením najednou spouští voda, do vany. Koupat se sice moc neplánuji, ale voda tam je! To je pokrok, jen bych tedy preferovala sprchu, pokud si mohu ještě vybírat.

Po dobrých 15ti minutách si už říkáte, že dřív už byste měli zvládnutý okruh z maturity – no a nebo jednu otázku ze státnic, pokud to chceme brát nějak aktuálně Nakonec nějakým zázrakem se mi daří spustit sprchu. To, že je možné spustit pevnou sprchu nad mojí hlavou se dozvídám až druhý den, kdy se náš zápas v menším měřítku ještě opakuje.

P.S. Jo a teď si to můžete přečíst ještě jednou a přenést se do mé kůže. Už jsem již byla připravena na sprchu – bez oblečení – a obávala jsem se, aby někdo nešel na záchod. Protože ten byl ve stejné místnosti, kde probíhala moje ‚maturita‘.. To by byl teprve šok!
P.P.S No a další bomba? Rodina, ve které jsme byli, si prohlížela fotky. A jaký údiv měli na obličeji, když zjistili, že jsem si fotila jejich sprchu?!

Ztracena v Londýně

Dalo by se to tak napsat, o to vtipnější je, že před nějakou dobou vyšel článek Ztracen v Praze. V Londýně ale vlastně šoky přicházejí hned dva – jdeme totiž na metro. Z celkového počtu tří účastníků zájezdu se pouze dva dostávají do metra (jakože do toho vagónu, nebo jak se to nazývá). No a kdo myslíte, že zůstává na nástupišti? Samozřejmě… Místo toho, abych měla šok ze samoty, tak jsem spíše zděšená z toho, zda se něco nestalo těm, kteří nastoupili. Dveře se totiž zavřely tak nepříjemně prudce a vypadalo to, že muselo dojít minimálně k přivření vlasů. Zděšení na mém obličeji ale mluví za vše.

Až při odjezdu metra si uvědomuji, že jsem tu zbyla sama. Samota trvala asi tak 5 minut, jelikož poté jelo další metro, které mě dostalo za účastníky, kteří naštěstí vyvázli bez zranění. No a SMS, kterou aktivně posílám z nástupiště, samozřejmě přichází až ve chvíli, kdy se všichni zase setkáváme.

Vojenská letadla

Hodně nepříjemná situace nastává, když přecházíme přes Tower Bridge. Nad našimi hlavami totiž letí vojenské letadlo. V dnešní době prostě člověk nikdy neví, a tak mám takový divný pocit. Všichni v okolí ale jsou zcela v klidu, a tak to přecházím a neřeším. Jenže po pár minutách se tento klid mění opět v nepříjemný pocit. Nad hlavami létají další a další vojenská letadla. Až na konci dne zjišťujeme, že se konala nějaká vojenská přehlídka.

Máte také potraviny nebo třeba místa, kterým se vyhýbáte?
A měl někdo z vás problém spustit sprchu?
Nebo nějaký takový divný zážitek?
Doufám, že v tom nejsem sama
Budu ráda, když se se mnou podělíte o vaše přešlapy!

Článek Londýnské přešlapy se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Minulý týden to vypadlo, že v obchodě nikdo není a také na dveřích bylo ‚neděle – zavřeno‘. Tento týden to vypadalo o něco lépe, ale výsledek.. No co myslíte?

Ráno nastupujeme do vlaku směr Praha. V Chotovinách přestupujeme do náhradní autobusové dopravy. Problém je ten, že není zajištěn dostatek autobusů, a tak to vypadá, že v autobusu budeme na stojáka. Jelikož je úplně jedno kam nastoupíme, jdeme přímo za nosem. V autobusu se nějaká paní posunuje a tím uvolňuje jedno místo, které nakonec ‚vyhrávám‘ já. No ale už v tu chvíli nám něco nehraje – jak se mezi sebou lidé v tomto autobuse baví? Co to je za jazyk? Italština? Francouzština?

Bonjour

Vedeme se segrou nějaký dialog, když do něj vkročí kluk sedící přede mnou. ‚Ajem sory, dů jů spík ingliš?‘ Nechávám odpověď na segru – přeci jen musí trénovat do holandské rodiny příští týden. A jak jinak se naučit plavat, než tím, že bude hozena do vody (jestli to čteš, tak tě také miluju)… Ten kluk vytasil česko-francouzský slovník a chce po nás přečíst slova v češtině, kvůli výslovnosti! Jakože to mi přijde hustý, že se učí dobrovolně česky. Z výuky češtiny přes otázku, co umíme říct ve francouzštině plynule přecházíme k rozsáhlé komunikaci v angličtině.

Komunikace pokračuje i při následném opětovném přestupu do vlaku. Zde se už ale komunikovat nesnaží jen jeden, ale hned několik lidí ze skupiny Francouzů. Ale stále většina z nich se mluvit v angličtině bála, ale nějak se dorozumět dalo. Je tedy pravda, že třeba slovo čokoláda a opice už nikdy nebudou takové, jaké byly… Ale rozmluvily se obě strany. Vyměnili jsme si kontakt, jako že se ještě v Praze možná někde potkáme až koupíme ty boty.

Tak někdy příště

Problém nastává při příchodu do obchodu, kde je nám sděleno, že Česká pošta měla balík s botama, pro které jedeme, přivézt v 10h. To, že už mají přes hodinu zpoždění je nepříjemné, ale stále věří, že v pořádku dorazí. Vyrážíme tedy na oběd a následně opět zpět do prodejny – stále nic.

Majitel firmy podle všeho poštu bombarduje, ale bohužel informaci ‚v kolik balík dorazí‘ se nikde nedozvídá. Stále jsme všichni v dobré víře, že balík dnes dorazí. Procházíme celé široké okolí a ještě několikrát se vracíme na místo činu, pokaždé bohužel bez výsledku. Když tu v 15 hodin přichází konečný verdikt – uzavření pobočky a věta ‚tak možná v pondělí‘… Vážně? Tady končí všechna sranda…

Nebo začíná, teda jak pro koho

Rozhodujeme se pro návrat směrem k hlavnímu nádraží, problém je jízdenka. Když jsem si totiž před pár měsíci chtěla koupit jízdenku u řidiče (tramvaje), tak na mě byl téměř agresivní, protože si asi myslel, že si z něj dělám dobrý den. Poučení jsme si z toho vzaly, a tak do tramvaje neplánujeme vstupovat před koupením jízdenky.
POZN: Možnost platit jízdenku kartou minule nebyla, tu zjišťujeme až při nástupu do tramvaje.

Hledáme nejbližší trafiku, která je náhodou součástí obchodu, který míjíme. Při dotazu, zda mají jízdenky mi pán odpovídá ‚bohužel‘, načež hned reaguji ‚a kde v okolí je možné jízdenku zakoupit?‘. Během mé otázky ale pán přidává za svou odpověď ještě slovo ‚mám‘. Unavené a zpomalené reflexy mi vytvářejí pouze úšklebek na obličeji.

‚A kolik jich chcete a na jak dlouho‘ – stačí jedna za 24Kč. Přesouvám se k druhé pokladně a je mi sdělena cena 55Kč, úšklebek a nepochopení se opět opakuje. Podávám 25Kč a pán mi podává lístek. Co podává, dělá si ze mě srandu! ZASE! Cuk s lístkem sem, cuk tam.. Chvíli držím, ale potom na to už nemám, přiznávám se. Odcházím a jen segře oznamuji, ať si tu jízdenku vezme sama.

I’m lost

Odpočinout si jdeme do nákupního centra, potřebujeme si po tom dlouhém dni sednout. Chvíle klidu, když tu mi přichází zpráva od Francouze na WhatsApp – I’m lost. A co my s tím máme podle tebe dělat? Jako vás máme jít hledat nebo co? Myslíte si, že se v Praze vyznáme? Cha, tak tím si nejsem vůbec jista.

Následuje hovor – nevím kde jsem, můžete mě přijít vyzvednout? Pozor, hovor je od osoby, která předtím složila pár vět a moc jsme jí ani osobně nerozuměli. Prostě víte co, stres vás naučí i komunikaci v cizím jazyce. Tak určitě, najednou jsou z nás třeba chůvy To by ještě dopadlo tak, že oni by pak mohli hledat nás, ne? Nakonec společnými silami alespoň zjišťujeme jeho lokalizaci, ale zachránit jej osobně už není v našich silách. Míříme totiž už směrem k hlavnímu nádraží, abychom se po tomto náročném dni dostaly ještě v rozumnou dobu domu.

Zcela vyčerpané, bez bot, ale s velkým počtem zážitků se vracíme domů. Trošku mi přijde, že je ta Praha pro nás prokletá, není to poprvé, co se mi Praha za něco mstí. Třeba tady nebo tady .

Máte také nějaké město, které vám hází klacky pod nohy?
Trošku se obávám, protože zítra tam jedeme zase,
tak nevím, co mám čekat

Článek Píše život | Ztracen v Praze se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Nedaleko katedrály sv. Pavla (St. Paul’s Cathedral) se nachází most, který nese název Millenium Bridge. Název se samozřejmě odráží od roku, ve které byl tento most otevřen – r. 2000. Zajímavostí je to, že se tomuto mostu také přezdívá ‘klátivý’, jelikož velký počet chodců přecházející přes tento most způsoboval kmity mostu. Momentálně je tento jev potlačen úpravami, které se na konstrukci mostu provedly.

POZN. Znáte nějaký most, který se s vámi houpe? My v Budějcích třeba jeden takový máme také

Jelikož se již blíží doba oběda, míříme na nedaleký trh, na kterém poprvé ochutnávám ústřice. Mám zde také možnost přičichnout k lanýži… Málem mě to stojí všechny čichové buňky, téměř se klátím k zemi. Měli jste někdy možnost k ‘vůni’ lanýže přičichnout? Ráda si přečtu vaše reakce a zkušenosti!

London Eye

Metro, kterým se přesouváme k London Eye mi dává zabrat, ale to vám popíšu v posledním článku. Tato stavba je druhou výše zmiňovanou milénionovou stavbou Zajímavostí ohledně Londýnského oka je to, že se zde nachází celkem 32 kabinek. Číslování je ale od 1 do 33, protože je vynecháno číslo 13. Asi jsou v Londýně pověrčiví…

Dále míříme k nedalekému Westminster parlamentu. Jelikož je Elizabeth Tower – ano, hovorově Big Ben – v rekonstrukci, mám promyšlený plán na fotografii, kterou si chci z tohoto místa odvést. Big Ben je název zvonu, který se ve věži nachází. Cestou kolem Westminsteru míjíme demonstraci taxikářů.

Plní zážitků se vydáváme ještě na Trafalgar square a na PiccadillyCircus, tam dokonce potkáváme imitátora Mr. Beana. Následuje rychlá návštěva Oxford street a páteční náročný den je za námi.

Kde bydlí princ Harry..

V sobotu procházíme přes Hyde park. Parkem se dostáváme k Kensingtonskému paláci, ve kterém bydlí královna a několik dalších osob z královského rodu. Zkoumáme, jak daleko od sebe bydlí princ Harry a princ William. Pokud to někoho z vás zajímá, můžete se na to podívat na tomto webu.

Pokračujeme v cestě a dostáváme na rychlou návštěvu do Nature Historic muzea. Zde bychom potřebovali celý den, abychom se mohli více pokochat a projít něco víc, než pouze dinosaury a kostru žirafy.

Ale to přece není Buckingham…

Metrem, ve kterém nám zpříjemňuje cestu místní pouliční skupina, se dostáváme k místu na které reaguji ‘ale to přece není Buckingham’. A ono pche, právě se před námi nachází jedna z nejznámějších budov. Dokonce máme štěstí a v neděli dopoledne se koná výměna stráží.

Na doporučení místních ještě míříme k British muzeu. Zde nám ale chuť na návštěvu kazí řada, která téměř nemá konce. Rozhodujeme se tedy pro náhradní plán – návštěvu nedalekého Starbucks. Procházíme ještě čtvrť zvanou China Town a opět procházíme skrz Piccadelly Circus.

Samozřejmě se nám ‚podařilo‘ zažít i typické počasí v Anglii. A kolik dokážete najít typických prvků pro Anglii na druhé fotografii? Své typy prosím pište do komentářů.

Tímto je má první návštěva Londýna u konce. Ještě se můžete těšit na jeden článek, který se bude věnovat prekérním situacím spojeným s tímto výletem.

Článek Londýn 2019 | část druhá se nejdříve objevil na Lucka Stefani.

Ve čtvrtek 7.3. vyrážím společně s dalšími účastníky zájezdu do Prahy na letiště. Zde ještě nakupuji poslední dárky pro rodinu, u které budeme ubytovaní. Odlet probíhá pouze s pár minutovým zpožděním, což si myslím, že je zcela normální. Během letu si objednáváme přípitek – já si dávám cider.

Tak tedy na zdraví a na mou první návštěvu Londýna! Přilétáme až v nočních hodinách a na ubytování se dostáváme až po půlnoci. To mi ještě lekci dává sprcha – ale o tom více v jiném článku. V tuto chvíli už je totiž pátek a na dnešní ráno toho máme hodně v plánu.

Překvapení

Hned ráno mě čeká překvapení – snídaně v nejvyšší budově ve Velké Británii, která nese název the Shard. V této budově se ve 31. patře nachází restaurace s názvem Aqua Shard. Jako snídani volím tradiční anglickou snídani. Ještě předtím, než snídani dostáváme, máme možnost užít si nádherný výhled na velkou část Londýna. Tamní zaměstnanci jsou zvyklí, že si zákazníci do této restaurace přijdou nejen užít snídani, ale také i výhled.

Ale ruku na srdce, kdyby věděli, že si ze záchoda odnáším téměř stejný počet fotografií jako ze zbytku restaurace, asi by se nad tím pozastavili Mohu všem velice doporučit toto místo. Máte možnost se nacpat a ještě mít výhled na Londýn za téměř stejnou cenu, za jakou byste měli pouze výhled na London Eye. Věřím tomu, že obě tyto místa stojí za návštěvu.

Tower Bridge

Následně vyrážíme na k nedalekému Tower Bridge, na který se osobně těším vlastně nejvíc. Normálně bych se nejvíce těšila na to, až uvidím Big Ben, ale ten je v současné době v rekonstrukci, bohužel…

V dřívějších dobách, když ještě Tower Bridge nebyl postaven, byla jediná možnost, jak se dostat z jedné strany Temže na druhou, využít metro. Cena této cesty byla 1 penny.

V roce 1952, se řidič autobusu číslo 78 pokusil přejet most i přesto, že se jedno křídlo mostu již začalo zvedat. Naštěstí tento kaskadérský kousek skončil pouze pár zraněními.

Na druhém břehu

Přes Tower Bridge míříme do míst, kde se nachází fontána Girl with a Dolphin, kterou jsem nalezla až díky podrobnějšímu hledání různých míst v Londýně.

Na tomto břehu Temže míjíme taktéž Tower of London. Tento komplex se vzhledem k časovému vytížení rozhoduji pro tuto návštěvu vynechat. Zajímavostí ale je například to, že v Tower of London musí být stále nejméně 6 havranů. Pokud by jich bylo méně, říká se, že království padne.

St. Paul’s Cathedral

Pěškobusem následně míříme ještě k St. Paul’s Cathedral. U této katedrály narážím na první celkem ze tří černých telefonních budek, na které jsem během této návštěvy narazila.

Také se v tomto místě nachází jedinečná, velice zajímavá značka.

Chystáte se letos na nějaké výlety? Plánujete také něco v zahraničí?
Navštívili jste někdy Británii? Případně, jak se vám tam líbilo?

Článek Londýn 2019 se nejdříve objevil na Lucka Stefani.