Píše život | Ztracen v Praze

Píše život | Ztracen v Praze

Segra jede příští týden do Holandska na mistrovství světa v korfbale. Jelikož její boty jsou už staršího data výroby, tak jsme jí chtěli dopřát nové botky. Takové, aby vyhovovaly jsme nikde v blízkém okolí nenašli, a tak jsme se pro ně vydali až do Prahy – dvakrát!

Minulý týden to vypadlo, že v obchodě nikdo není a také na dveřích bylo ‚neděle – zavřeno‘. Tento týden to vypadalo o něco lépe, ale výsledek.. No co myslíte?

Ráno nastupujeme do vlaku směr Praha. V Chotovinách přestupujeme do náhradní autobusové dopravy. Problém je ten, že není zajištěn dostatek autobusů, a tak to vypadá, že v autobusu budeme na stojáka. Jelikož je úplně jedno kam nastoupíme, jdeme přímo za nosem. V autobusu se nějaká paní posunuje a tím uvolňuje jedno místo, které nakonec ‚vyhrávám‘ já. No ale už v tu chvíli nám něco nehraje – jak se mezi sebou lidé v tomto autobuse baví? Co to je za jazyk? Italština? Francouzština?

Bloguji

Bonjour

Vedeme se segrou nějaký dialog, když do něj vkročí kluk sedící přede mnou. ‚Ajem sory, dů jů spík ingliš?‘ Nechávám odpověď na segru – přeci jen musí trénovat do holandské rodiny příští týden. A jak jinak se naučit plavat, než tím, že bude hozena do vody (jestli to čteš, tak tě také miluju)… Ten kluk vytasil česko-francouzský slovník a chce po nás přečíst slova v češtině, kvůli výslovnosti! Jakože to mi přijde hustý, že se učí dobrovolně česky. Z výuky češtiny přes otázku, co umíme říct ve francouzštině plynule přecházíme k rozsáhlé komunikaci v angličtině.

Komunikace pokračuje i při následném opětovném přestupu do vlaku. Zde se už ale komunikovat nesnaží jen jeden, ale hned několik lidí ze skupiny Francouzů. Ale stále většina z nich se mluvit v angličtině bála, ale nějak se dorozumět dalo. Je tedy pravda, že třeba slovo čokoláda a opice už nikdy nebudou takové, jaké byly… Ale rozmluvily se obě strany. Vyměnili jsme si kontakt, jako že se ještě v Praze možná někde potkáme až koupíme ty boty.

Tak někdy příště

Problém nastává při příchodu do obchodu, kde je nám sděleno, že Česká pošta měla balík s botama, pro které jedeme, přivézt v 10h. To, že už mají přes hodinu zpoždění je nepříjemné, ale stále věří, že v pořádku dorazí. Vyrážíme tedy na oběd a následně opět zpět do prodejny – stále nic.

Web korfbalu
Navštěvujeme také nedalekou prodejnu s elektronikou.
Zde nastavujeme webové stránky korfbalu!

Majitel firmy podle všeho poštu bombarduje, ale bohužel informaci ‚v kolik balík dorazí‘ se nikde nedozvídá. Stále jsme všichni v dobré víře, že balík dnes dorazí. Procházíme celé široké okolí a ještě několikrát se vracíme na místo činu, pokaždé bohužel bez výsledku. Když tu v 15 hodin přichází konečný verdikt – uzavření pobočky a věta ‚tak možná v pondělí‘… Vážně? Tady končí všechna sranda…

Nebo začíná, teda jak pro koho

Rozhodujeme se pro návrat směrem k hlavnímu nádraží, problém je jízdenka. Když jsem si totiž před pár měsíci chtěla koupit jízdenku u řidiče (tramvaje), tak na mě byl téměř agresivní, protože si asi myslel, že si z něj dělám dobrý den. Poučení jsme si z toho vzaly, a tak do tramvaje neplánujeme vstupovat před koupením jízdenky.
POZN: Možnost platit jízdenku kartou minule nebyla, tu zjišťujeme až při nástupu do tramvaje.

Hledáme nejbližší trafiku, která je náhodou součástí obchodu, který míjíme. Při dotazu, zda mají jízdenky mi pán odpovídá ‚bohužel‘, načež hned reaguji ‚a kde v okolí je možné jízdenku zakoupit?‘. Během mé otázky ale pán přidává za svou odpověď ještě slovo ‚mám‘. Unavené a zpomalené reflexy mi vytvářejí pouze úšklebek na obličeji.

‚A kolik jich chcete a na jak dlouho‘ – stačí jedna za 24Kč. Přesouvám se k druhé pokladně a je mi sdělena cena 55Kč, úšklebek a nepochopení se opět opakuje. Podávám 25Kč a pán mi podává lístek. Co podává, dělá si ze mě srandu! ZASE! Cuk s lístkem sem, cuk tam.. Chvíli držím, ale potom na to už nemám, přiznávám se. Odcházím a jen segře oznamuji, ať si tu jízdenku vezme sama.

I’m lost

Odpočinout si jdeme do nákupního centra, potřebujeme si po tom dlouhém dni sednout. Chvíle klidu, když tu mi přichází zpráva od Francouze na WhatsApp – I’m lost. A co my s tím máme podle tebe dělat? Jako vás máme jít hledat nebo co? Myslíte si, že se v Praze vyznáme? Cha, tak tím si nejsem vůbec jista.

Následuje hovor – nevím kde jsem, můžete mě přijít vyzvednout? Pozor, hovor je od osoby, která předtím složila pár vět a moc jsme jí ani osobně nerozuměli. Prostě víte co, stres vás naučí i komunikaci v cizím jazyce. Tak určitě, najednou jsou z nás třeba chůvy 😀 To by ještě dopadlo tak, že oni by pak mohli hledat nás, ne? Nakonec společnými silami alespoň zjišťujeme jeho lokalizaci, ale zachránit jej osobně už není v našich silách. Míříme totiž už směrem k hlavnímu nádraží, abychom se po tomto náročném dni dostaly ještě v rozumnou dobu domu.

Zcela vyčerpané, bez bot, ale s velkým počtem zážitků se vracíme domů. Trošku mi přijde, že je ta Praha pro nás prokletá, není to poprvé, co se mi Praha za něco mstí. Třeba tady nebo tady .

Máte také nějaké město, které vám hází klacky pod nohy?
Trošku se obávám, protože zítra tam jedeme zase,
tak nevím, co mám čekat 😀

luckastefani

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *