Na mySLi | 03

Pokud chceš něco změnit, začni u sebe.. Zní to tak jednoduše, ale opak je pravdou. Vidíme chyby hlavně na ostatních, ale člověk by opravdu měl začít u sebe. Změna je život…

Ten stereotyp

To je sice pěkný, ale jak se změnit? No, to je věc další. Člověk se často bojí vystoupit ze své komfortní zóny a v tom já osobně spatřuji největší kámen úrazu. Chci zhubnout, ale mekáč si fakt nedokážu odpustit?! Chci mít six pack, ale nemám na fitko?! Chci si vzít na sebe tohle, ale přece já nosím sportovní styl?! Chci být jako on/a bla bla bla.. Konec s tím, ukončete to teď, všechno jsou to pouze výmluvy.

Já osobně jsem chtěla být více společenská, prostě bavit se s lidmi a nebýt pořád tak uťápnutá jako doposud. Ať jsem dělala co jsem dělala, nedokázala jsem to změnit. Ale pak to přišlo, téměř samo! Skoro ze dne na den jsem si postavila hlavu, že odjedu jako au pair do zahraničí. Většina to brala jako vtip, ale já to tak nebrala. Už tento krok mi zvýšil sebedůvěru. No a v Holandsku, kde jsem byla jako au pair, se mi zcela změnil můj dosavadní stereotyp a navíc jsem se musela postavit na vlastní nohy. A jelikož to byla rodina pouze s host tátou, tak jsem si tam přišla jako ‘náhradní máma‘. Takže bych řekla, že nastala otočka o 360 stupňů.

Prozření

Žádnou změnu jsem v Holandsku na sobě nepociťovala, nesnažila jsem se změnit, bylo mi to tak nějak jedno. No, ale pak to přišlo. S příjezdem zpět do Česka jsem změnu začala pociťovat. Začala jsem říkat nejen svůj názor nahlas???. Největší šok pro mě byl asi na Letní programátorské přípravce. Vlastně to bylo tak nějak poprvé po návratu, kdy jsem se ocitla mezi větší skupinou lidí. Když jsme se měli představovat, tak po nás profesor ještě chtěl vědět, odkud jsme. Jednoduše nám řekl ‘no řeknete, že tu buď už studujete nebo máte podanou přihlášku a plánujete tady studovat‘. Pche, nic z toho señor.. A tak jsem měla první drzí dotaz ‘a co když ani jedno?‘. Možná to vyznělo arogantně (chápejte, neumím v tom chodit), protože se v první chvíli profesor trošku pozastavil. Poté to ale rozdýchal a zeptal se, odkud jinud teda jsem.

Když se zeptáš, budeš bláznem pár minut. Pokud se nezeptáš, budeš za blázna celý život

No a tím to neskončilo, když jsem věděla, tak jsem odpověděla. Ale když jsem naopak nevěděla, tak jsem se zeptala. Pochopte jaký to byl pro mě šok tohleto zažívat, protože do té doby jsem byla pořád ticho. Když jsem něco nechápala, ale i když jsem to chápala a věděla odpověď. Prostě jsem se snažila být neviditelná – možná jsem se nějakou dobu snažila a pak mi to už zůstalo. Takže když pak přišla chvíle, kdy jsem se bez ohledu na odpověď nebo bez ohledu na to, zda budu vypadat jako trouba, zeptala na cokoliv, bylo to pro mě něco nového. Pocitově jsem ale věděla, že to je krok správným směrem.

Není to se mnou lehké

Nakonec to dopadlo tak, že mi profesor řekl, zda je to normální, že dokážu takhle všechno vnímat, ještě k tomu se to snažit chápat a házet jeden dotaz za druhým?.. Já se pouze usmála, ale v duchu jsem si řekla ‘no jo no, máte smůlu (nebo štěstí?), že jste poznal mé nové JÁ!‘.. A podobný dopad to mělo na ‘chudáky‘ profesory na škole, kam jsem se vrátila po přerušeném studiu. Někteří jsou za mou aktivitu rádi, u některých bylo zřejmé, že jim je to úplně jedno a některým moje změna moc nesedla. Dostal se ke mně totiž dotaz, zda se neplánuji změnit zpět na tu klidnou studentku, kterou jsem bývala, než jsem odjela. A moje odpověď ‘ne, takhle mi to vyhovuje a jsem spokojená‘ znamenala, že moje staré neviditelné já opravdu odešlo.

A ještě taková maličkost. Když segra byla dělat přijímačky nanečisto, tak před třídou čekal učitel, který jim rozdával zadání. Dříve bych prošla a doufala, že mě neviděl. Ale nyní jsem se s ním začala bavit o náročnosti přijímacích testů. Trošku mě vyděsilo, že učitel matiky řekl, že si na ten test bude muset sednout, protože moc neví, jak by ho řešil..

A tak to se mnou teď je

Říkám, co si myslím, ptám se na to, co mě zajímá a hlavně jsem šťastná, že jsem tam, jde jsem… A jak jste na tom vy?

luckastefani

 

 

3