Na mySLi | 05

Na mySLi | 05

Opět jsem přemýšlela, tentokrát o slově, které bohužel asi v dnešní době není nikomu cizí – stres… Osobně rozlišuji 2 druhy stresu. Jedním je ten, který mě žene dopředu no a ten druhý dělá samozřejmě pravý opak.

I když se mi to nelehko přiznává, jsem člověk perfekcionalista. Jo je to tak, ale není to o tom, že by na mě byl kladený nátlak zvenčí, je to ještě horší. Ten nátlak na sebe totiž kladu já sama… Horší to je třeba v tom, že jste s tou osobu, která klade nároky stále, nikam se před ní neschováte. No a v připadě, že náhodou přijde podnět zvenčí, je to jak kdyby se vám v hlavě usadil někdo, kdo vám stále připomíná svou přítomnost. Pokouším se s tím bojovat, ale nejde to tak úplně podle mých představ. No a ‘díky‘ všem těmto a další situacím se vystavuji stresu.

Stres, který mě žene dopředu

Hned ve chvíli, kdy jsem toto začala psát, tak mě napadl jeden příklad za všechny (kecám, víc mě jich v tu chvíli nenapadlo). Máme sice ještě prázdniny (na vysoké), ale zabrousím do školy, přesněji řečeno ke zkouškám. Jsem od začátku vysoké zvyklá na to, že se hlásím na první termíny, které profesor vypíše. Díky tomu hned na začátku zjistím, zda jsem předmět podcenila či nikoliv.

Jde o to, že čím více se blíží termín, tím větší nátlak na sebe kladu, ale zase tím více se snažím věci pochopit – ne jako v předstihu, kdy si čtu otázky a přemýšlím nad nesmrtelnosti brouka. A za touto zkouškou je vidina toho, že pokud to vyjde (samozřejmě to tak nemusí být vždy), tak budu mít o předmět méně na práci a hlavně mi to zajistí delší volno po zkouškách – delší prázdniny. A to se vyplatí!

Tady bych to na konec asi ještě ‘odhledčila‘. Protože většinou díky tomuhle stresu následně po opadnutí stresu trávím hodně času na záchodě… Tělo mi prostě vrací to, co mu svým chováním (myšleno stresováním) způsobuji.

Stres, který mě dokáže zastavit

No a pak je tu takový ten podvědomý hlásek ‘to nedáš, na to nemáš , anebo naopak přijde zvenčí něco jako ‘kdo jiný by to měl zvládnout než ty‘. Když jsem něco takového slyšela dříve, opravdu to ve mě vyvolalo jakýsi blok a překonání toho bylo asi jako udělat araba – hvězdu bez ruky (jo, jde o věc, která mi přišla téměř nedosažitelná, protože v době, kdy jsem trénovala gymnastiku, jsem tento cvik nezvládla). Pak ale přijde tvrdohlavec a řekne si, že to prostě nějak jít musí (i na ‘stará kolena‘). No a přidá se trénování a ono to jde, právě asi ta tvrdohlavost mi v učitou chvíli chybí.

Je pravdou, že dnes už se snažím si podobné věty nepřipouštět, ale.. Ony ty věty chodí další a další (možná by se dalo napsat, že se někdy vrací ty staré převlečené za nové) a v tu chvíli, kdy přijdou poprvé, tak mi zase postaví novou blokádu. Momentálně mám jednu větu, u které se snažím zbořit blokádu a je jím ‘ty u toho stejně nevydržíš‘. Po gymnastice jsem začala hledat něco, co by mě naplňovalo alespoň z části jako tento sport, ale nic jsem prozatím nenašla. A tak zkouším různé sporty a aktivity, ale postupně zjišťuji, že upnout se na jednu aktivitu stejně není nejlepší řešení. Věřím, že tímto přístupem postupně zbourám i tuto barikádu. Ano, určitě přijdou další, jako vždy, ale je třeba být připraven a díky tomu, že jsem jich už několik zbourala, tak věřím, že zbourám i ty další, protože existují jen v mé hlavě.

Protože chci

Všechno jsem to popisovala na svých zkušenostech a pocitech, pokud jste se v něčem také poznali, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů. A v případě, že bouráte jednu nebo i více barikád, tak je třeba si uvědomit, že je to vše jen v hlavě. Dopřejte si trošku klidu, barikáda povolí, protože si bude myslet, že ji nic neohrožuje a právě v tu chvíli udeřte a budete mít vyhráno. A když vyhrajete jednou, tak vyhrajete pokaždé, kdykoliv to budete opravdu chtít!

A jak vnímáte stres vy? Jak se s ním vypořádáváte?
Dejte mi vědět do komentářů 🙂

#protozemuzu
#protozechci

luckastefani

4 komentáře

  1. Já uvedu dva příklady svého stresu:
    1) Když jsem dělala řidičák
    Nejsem doteď žádný profík a to se za chvíli budu pyšnit řidičákem pátým rokem. 😀 Každopádně, když jsem ho dělala, bylo mi řečeno, že mě bude stát přes 2 tisíce, pokud mi ho komisař nedá. Hm, na můj řidičák se mi k 18 složila celá rodina, už vidím, jak mi dají další dva tisíce. Naprosto mě tenhle strach paralyzoval. Klepala jsem se jako osika. Dělala jsem chyby! Nemít komisaře pohodáře, tak prostě řidičák dělám znova. Takže jsem byla sice šťastná, ale věděla jsem, že to ten stres mě tak svázal, že jsem nebyla schopná ničeho. Protože v tu chvíli jsem věděla, že nejde o mně, ale i o rodinu a o to ten tlak byl vyšší.
    2) Když jsem maturovala
    Ještě den před maturitou jsem byla naprosto mrtvá strachy. Když jsem přišla do školy, tak mě uklidnil spolužák, který mi řekl, že se mám snažit být klidná, že o nic nejde. A fakt. Co by se stalo kdybych něco nedala? V podstatě nic. Žádný následky by se nekonaly. Jen bych se musela učit, ale to je v pohodě. Nakonec jsem já, největší stresař ever, uklidňovala ostatní. A – dala jsem to! 🙂

    Snažím se na principu – buď v klidu, nejde o život – stále držet. Jasně, že to někdy nejde. Nebo si stres nepřipouštím a pak se divím (jako ty) na záchodě z čeho, že mám hoňku. 😀 Ale i když si ho nepřipouštím, tak je to OK, protože se vlastně v tu chvíli ničeho nebojím a dojde mi to třeba až na tom záchodě. 😀

    1. Děkuji Terko za komentář a sdílení Tvých zkušeností 🙂 Úplně souhlasím s tím koncem, jen je právě někdy obtížné být v klidu. Ano, ano, někdy to člověku dojde až na záchodě 😀

  2. Moc pěkný článek, který vystihuje stres u spousty lidí! Nejhorší je, vše překonat, uvědomit si, že to jde, že je to v hlavě a hlavně opravdu chtít a zapracovat na tom… S těmi termíny to mám podobně.. Napíšu se na první, at je mám co nejdříve z krku 😀

    1. Terko děkuji za Tvou reakci. Přesně jak píšeš, nejhorší je překonat zejména prvnotní strach, který je vytvářen v hlavě 🙂 Mnoho z mých známých většinou aplikuje opačné přihlašování na zkoušky, je super vědět, že se někdo také hlásí na začátek! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *