Tak jako lidé, dokonce i autobusy mají své dny a své problémy. To byste nevěřili, jak dokáží zachránit situaci, nebo naopak umí přitopit v krbu.

Pozn. Zmíněné autobusy jsou ve skutečnosti trolejbusy.

Vesmírná loď

Navážu na předchozí článek a odstavec ‚Jsou dny‘ a pro jistotu vás ujistím, že je jasné, kdo nakonec vyhrál. Samozřejmě to dopadlo přesně tak, jak bylo zmíněno na konci článku. Na zastávce jsem měla ze sebe dobrý pocit – přece jsem vyhrávala. Přijel autobus a já jen tak ze srandy prohodila větu, která mířila k neznámému člověku stojícímu vedle mě: ‘Hele, planetárium (jakože reklama na autobusu), tak hlavně, abychom neletěli do vesmíru.’ Chudák se na mě jen podíval, jako jestli jsem jinak OK. Jasný, každýmu klukovi povídám takové kraviny, přece!…

Nastoupili jsme, zavřely se dveře a… Autobus usnul, ale jako fakt, prostě přestalo svítit skoro všechno a řidič nemohl nastartovat. Chvíle, delší chvíle. Neznámá osoba se mnou navázala oční kontakt ála ‚za to můžeš ty.‚ Začala jsem pociťovat vnitřní třes, že za chvíli vybuchnu smíchy. Odvrátila jsem tedy pohled, ale po uklidnění jsem se ohlédla zpět. Ten kluk stále koukal jak puk a po opětovném navázání očního kontaktu už vypadal pořádně naštvaný. ‚Asi‘ omylem zakřičel, jak kdybych byla na druhé straně planety ‚Jako vážně?!‘

Už už jsem chtěla sklopit zrak, ale řidič byl pohotovější. ‚Jo, prostě nechce jet, no.‘ Intenzita kousání do rtu už hraničila s mým prahem bolesti. Snažila jsem se myslet na něco jiného, protože jsem věděla, že tohleto už dlouho nevydržím. V tu chvíli ale přišlo vysvobození, autobus se rozhodl, že mě v tom nenechá a zachrání situaci. Postupně se rozsvítily tabule s informacemi o zastávkách a autobus se rozjel. Ufff…
Ale ruku na srdce, pokud mě ještě někdy potká, tak raději počká na další autobus.. 😀

Že já se nikdy nepoučím

Bylo někdy po Vánocích (jednoduše doba mezi lednem a prosincem) a tentokrát jsem jela ze školy autobusem. Autobus řídil starší pán, který měl vousy. To by ale nebylo tak zajímavé, kdyby mi nepřipomínal Santu. Prostě asi jeho bratr, nebo fakt nevím. Samozřejmě jsem tento poznatek musela ventilovat nahlas. Hahaha, velká sranda to byla… Obvykle poté, co trolejbus profrčí dvěma zastávkami, vystupuji. Ale ne, dnes ne, dnes plánuji jet o něco dál. Celá Santovská rodina je ale zcela proti mým plánům. A tak to vypadá asi následovně…

Příjezd do první zastávky proběhl bez problému, pak ale někdo zasáhl a v autobuse začal být patrný zápach něčeho spáleného. Nikdo nic neřešil, každý si hleděl svého. Po příjezdu do mé pravidelné výstupní zastávky ale cestující začali jeden po druhém pomalu z autobusu vyskakovat. Ze spodní části autobusu se začal hrnout černý dým. Zřejmě bylo třeba přitopit v krbu, nebo nevím… Ale teda spíš než vůně dřeva byl cítit zápach spálené pneumatiky. Na druhou stranu jsem díky tomu mohla využít pěškobus a udělat něco pro své tělo 🙂

Mám připravené ještě další zážitky, které jsou zcela rozdílné od výše zmíněných.
Chtěli byste pokračování? Jaké jsou vaše zážitky s autobusy?

9